Rok 1959

Směrnice pléna Nejvyššího soudu o předběžném projednání obžaloby.

Otázka zavinění je právní otázkou a nikoliv otázkou znaleckou, znalec může svůj posudek podat pouze o otázkách odborných a soud musí pak znalecký posudek hodnotit jako všechny ostatní důkazy podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Znalec musí podklady k posudku čerpat především z ohledání a nikoliv jen z výpovědi obžalovaného.

Při hodnocení posudku znalce je nutno dbát důkazů, které naznačují, že posudek znalce a jeho závěry nemusí být správné.

Pro posouzení zavinění obžalovaného je třeba vypořádat se náležitě i s okolnostmi případu, které lze zjistit jinými důkazy než znalcem.

I když svědek nemá znalosti potřebné pro odhad rychlosti auta, musí soud přihlížet k prostému líčení pozorované jízdy (jel jako hrom, zatáčkami projížděl smykem, pálil to pěkně dál) a ne je odbýt tím, že "k této výpovědi není třeba přihlížet".

Závěr soudu, že nepodmíněný trest odnětí svobody je důvodný proto, že obžalovaný byl již trestán, aniž soud zkoumá závažnost předchozího trestného činu (event. přestupku) a všechny významné okolnosti pro odhalení sklonů obžalovaného apod., je výrazem mechanického posouzení předchozího odsouzení obžalovaného, jež může vést k netřídnímu rozhodnutí a tím tedy k porušení zákona.

Mechanický soudní postih řidičů motorových vozidel, kteří se provinili proti pravidlům silničního provozu, odporuje zásadám socialistické zákonnosti.

Soud je povinen při předběžném projednání obžaloby zkoumat, zda je procesním materiálem prokázána příčinná souvislost mezi porušením dopravních předpisů a výsledkem uvedeným v trestním zákoně.

Neměl-li řidič náležitě opatřeno vozidlo světly a došlo-li bez jeho zavinění k dopravní nehodě, zakládá jeho jednání přestupek proti ochraně silničního provozu, na jehož postih postačuje projednání dopravním inspektorátem.

Nedostatek třídního rozboru věci má za následek, že soud nevystihne pravou povahu činnosti obžalovaných, což pak vede k nesprávnému posouzení zažalovaných skutků.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) devizového zákona jsou fyzické osoby, které mají v tuzemsku své bydliště, povinny nabídnout Státní bance československé ke koupi drahé kovy nejpozději do 10 dnů po nabytí. Nabytím devizových hodnot uvedených v cit. ustanovení nutno rozumět možnost faktické disposice s těmito hodnotami a nikoliv pouze nabytí vlastnictví. I osoba, která tedy dostane devizové hodnoty do své držby nebo detence - je povinna tyto hodnoty nabídnout do 10 dnů Státní bance československé. Neučiní-li tak a je-li tím způsobena devizovému hospodářství značná škoda, dopouští se trestného činu ohrožení devizového hospodářství podle § 145 tr. zák. jako přímý pachatel.

Neznalost ustanovení, na něž se odvolává ustanovení trestního zákona tak, že jejich porušen považuje za znak trestného činu (blanketní norma trestního zákona), není omylem skutkovým, nýbrž je omylem právním, a proto se takovou okolností není třeba zabývat z hlediska zavinění.

Neoprávněné obohacení jednotlivců spekulačními trestnými činy je v rozporu se zásadou socialistického odměňování podle vykonané práce a je i v příkrém rozporu s cíli sledovanými státním plánem rozvoje národního hospodářství předpokládajícím růst příjmů obyvatelstva v souladu s růstem produktivity práce. Při ukládání trestů za trestné činy spekulačního rázu je proto nezbytné zaměřit represi důsledně proti živlům z řad bývalých vykořisťovatelů, kteří jako nositelé buržoasní morálky trestnými činy spekulačního rázu působí demoralizujícím způsobem na své okolí. Při uvažování o účelu trestu nutno v takových případech vždy přihlížet i k výchovnému působení trestu na ostatní členy společnosti.

Právní posouzení činnosti obžalovaných podle přísnějších ustanovení zákona uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona má po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí obžalovaným účinek podle § 239 odst. 2 tr. ř. (§ 202 tr. ř.)

Byla-li podaná žaloba soudem přijata, nemohla být již prokurátorem s právním účinkem vzata zpět, tedy ani doplňována a měněna, jak plyne zejména z ustanovení §§ 207 a 208 tr. ř. Proto nové projednání a přijetí takto změněné obžaloby je nepřípustné.

Uváží-li se, že způsobená škoda 12,40 Kčs, případně i zamýšlená vyšší škoda, zdaleka nemohla dosáhnout obvyklé hranice mezi přestupkem a trestným činem, jeví se předchozí odsouzení obžalovaného jako způsobilé odůvodnit - za předpokladu prokázaného úmyslu obohatit se na úkor majetku v socialistickém vlastnictví - pouze závěr o spáchání trestného činu rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 245 odst. 1 písm. c) tr. zák., nikoliv však též zvlášť přitěžující okolnost podle § 245 odst. 2 písm. c) tr. zák. (§ 75 odst. 4 tr. zák.)

Ustanovení § 47 odst. 2 tr. zák. přihlíží i tam, kde jsou dány podmínky pro vedlejší trest propadnutí jmění, a kde proto byl tento trest uložen, k potřebám odsouzeného a osob závislých na něm svou výživou popř. svou výchovou. Proto vyjímá z propadnutí jmění prostředky nebo věci nutné k ukojení životních potřeb těchto osob. Tento humánní zřetel v zákoně vyjádřený nesmí vést k tomu, aby byl účel vedlejšího trestu propadnutí jmění zeslabován nebo dokonce mařen a aby ustanovení o vynětí prostředků nebo věcí z propadnutí jmění bylo použito v zájmu pachatele, zejména jde-li o pachatele z řad třídních nepřátel, nad míru nutnou k zabezpečení jeho výživy nebo výživy či výchovy osob na něm závislých.

Věcmi nebo prostředky, jichž je ve smyslu § 47 odst. 2 tr. zák. nezbytně třeba, nutno proto rozumět pouze věci nebo prostředky, bez nichž by výživa pachatele nebo výživa popř. výchova osob na něm závislých byla vážným způsobem ohrožena.

Uplatňují-li k jednotlivým majetkovým kusům odsouzeného, jehož jmění bylo prohlášeno za propadlé, vlastnické právo třetí osoby, projedná finanční odbor jejich vylučovací žádost obdobně jako odpor proti exekuci ve věcech daňových. Nelze-li vylučovací žádostí vyhovět, odkáže vylučovatele (pouhým dopisem) na řízení ve věcech občanskoprávních.