Archiv Sbírky

Zhodnocení praxe soudů z hlediska plnění usnesení pléna Nejvyššího soudu ze dne 1. dubna 1965 - Pls 1/1965 (o praxi soudů při ukládání trestů u nejčastěji se vyskytujících trestných činů).

K výkladu ust. § 259 odst. 4 tr. ř. (264 odst. 2 tr. ř.) o tzv. zákazu reformace in peius v souvislosti s některými případy ukládání trestu odnětí svobody a trestu nápravného opatření. Nepodmíněný trest odnětí svobody je vždy přísnější než trest nápravného opatření. Přísnější je rovněž nepodmíněný trest odnětí svobody než trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen, třebas byl uložen v delší výměře. Porušením uvedeného zákazu není ani uložení delšího trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu místo kratšího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Přísnějším trestem ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu, uloženému soudem prvního stupně před prvním odvoláním. K nejistým budoucím okolnostem, které mohou, ale nemusí modifikovat trest po jeho pravomocném uložení, není možno z hlediska tzv. zákazu reformace in peius přihlížet.

Povinnost hradit neprávem vyplacené dávky podle § 76 odst. 2 zák. č. 55/1956 Sb. se týká dávky, poskytnuté zaměstnavatelovu zaměstnanci, resp. bývalému zaměstnanci, nikoli však osobě třetí, která k organizaci, jíž se oznamovací, resp. ohlašovací povinnost týká, nikdy nebyla v pracovním poměru.

V řízení o zrušení práva užívání bytu zahájenému k návrhu národního výboru nutno přibrat organizaci spravující bytový majetek jako účastníka řízení.

Vzniknou-li pochybnosti o charakteru obývaných místností, patří rozhodnutí o tom, zda jde o byt či nikoliv, do pravomoci příslušného stavebního úřadu. V takovém případě nestačí však pouhé vyjádření odboru výstavby nebo posudek, nýbrž musí jít o rozhodnutí, vydané podle správního řádu. Zjištění, zda jde o byt či nikoliv, má rozhodující význam pro posouzení nároku žalované na náhradní byt nebo ubytování. Nejde-li o byt, nemůže vzniknout ani právo na náhradní byt.

K tomu, aby bylo možno zrušit právo užívat byt podle § 184 písm. d) o. z. je třeba zjistit nejen, že byt není vůbec užíván, nebo že je užíván jen občas, ale též okolnosti, pro které tomu tak je. Jestliže byly dány vážné důvody pro neužívání bytu, nebylo by možno zrušit právo užívat byt podle uvedeného ustanovení. Skutečnost, že organizace potřebuje místnosti bytu pro výcvik učňů, není důvodem pro zrušení práva užívat byt podle § 184 písm. a) o. z.

Okolnost, že žalobkyně sama opustila již před rozvodem společný byt (§ 187 odst. 1 o. z.), sama o sobě ještě nemusí znamenat, že měla v úmyslu trvale se vzdát práva tohoto bytu užívat.