Sešit č. 7/2025

Pravidla obsažená v § 1805 odst. 2 o. z. dopadají i na úroky z prodlení podle § 1970 o. z.

Podmínkou vzniku právní osobnosti fyzické osoby (jako subjektu práva) není registrace fyzické osoby do úředního systému příslušného státu a tomu odpovídající vydání úředních dokladů totožnosti. Každá fyzická osoba má sice ihned po svém narození právo na registraci, ovšem jestliže se tak z jakéhokoli důvodu nestane, neznamená to, že by tato fyzická osoba „neexistovala“ jako subjekt práva, tj. neměla právní osobnost ve smyslu ustanovení § 23 o. z., a z tohoto důvodu by neměla (nemohla mít) způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ustanovení § 19 o. s. ř.

Rozsudek, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu (§ 314r odst. 4 tr. ř.), může státní zástupce napadnout podle § 245 odst. 1 tr. ř. odvoláním jen tehdy, je-li v rozporu se sjednanou dohodou. Jestliže obsahem dohody nebyl rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, státní zástupce není oprávněn podat odvolání pro nesprávnost výroku o tomto nároku (§ 228 a § 229 tr. ř.), ani proto, že takový výrok učiněn nebyl.

I. Jednání naplňující znak týrání, jež pachatel primárně směruje vůči dospělé osobě (např. družce) žijící s ním ve společném obydlí ve smyslu § 199 tr. zákoníku a které současně zasahuje i svěřenou nezletilou osobu ve smyslu § 198 tr. zákoníku nepřímo takovým způsobem, že je vnímá jako silné příkoří, je jediným skutkem, který je třeba posoudit jako jednočinný souběh trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku a trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku. Uvedené platí, i když je jinak obecně z důvodu speciality prvně uvedeného ustanovení vůči druhému jednočinný souběh těchto dvou trestných činů vyloučen (jde-li o týrání téže osoby, která je současně osobou svěřenou i žijící ve společném obydlí).

II. Pokud je v trestním řízení o jediném skutku původně právně kvalifikovaném jako trestné činy podle § 198 i § 199 tr. zákoníku zjištěno, že znaky jedné z uvedených skutkových podstat nejsou naplněny, je při vyslovení viny třeba náležitě upravit popis skutku tak, aby byla vyjádřena právní kvalifikace toho trestného činu, jehož znaky byly shledány naplněnými, není však možno o takovém skutku rozhodnout i zprošťujícím výrokem ohledně trestného činu, jehož znaky nebyly shledány (ty se jen tzv. vypustí a v odůvodnění se taková úprava popisu skutku i právní kvalifikace vysvětlí – viz k tomu obdobně rozhodnutí č. 11/2010 Sb. rozh. tr.).

III. Znalecký posudek opatřený před zahájením trestního stíhání podle § 158 odst. 3 písm. b) tr. ř. je následně v řízení před soudem použitelný jako důkaz, třebaže neměl povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř.

IV. Znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie nebo psychologie, není vyloučen z podání znaleckého posudku jen proto, že v téže věci zkoumal více osob, anebo že v jiné věci zkoumal tutéž osobu nebo osobu jí blízkou. Takové zapojení znalce se naopak může jevit jako vhodné pro možnost komplexního posouzení případu a jako hospodárné pro zkoumání shodných podkladů.

Místní příslušnost soudu, v jehož obvodu čin vyšel najevo podle § 18 odst. 2 tr. ř., je založena místem, kde se o spáchání trestného činu poprvé dozvěděl policejní orgán nebo státní zástupce. 

I. Při rozhodování o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. způsobené na majetku státu (jeho organizační složky) je třeba zohlednit, zda k nápravě následků trestného činu nedošlo jiným způsobem, např. odčerpáním výnosů z něj uložením ochranného opatření zabrání věci (nebo náhradní hodnoty) podle § 101 a § 102 tr. zákoníku.

II. Zohlednění ziskuchtivosti jako přitěžující okolnosti podle § 42 písm. b) tr. zákoníku u pachatele, který se dopustil majetkového obohacovacího trestného činu (např. dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku), může být v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti.

I. Nedbalostní trestný čin může spáchat jediný pachatel, nerozlišují se u něj žádné formy trestné součinnosti, tedy ani spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku), účastenství (§ 24 tr. zákoníku) a ani přímé a nepřímé pachatelství (§ 22 odst. 2 tr. zákoníku). U každé osoby, má-li být pachatelem nedbalostního trestného činu, se posuzuje samostatně, zda svým jednáním z nedbalosti kauzálně přispěla k následku, třebaže jeho způsobení záviselo i na jednání dalších osob.

II. Pachateli přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku lze klást za vinu i způsobení smrti další osoby [ve smyslu § 273 odst. 3 písm. a) nebo odst. 4 tr. zákoníku], která se sama na skutku podílela a kterou by jinak, nebýt její smrti, bylo možno označit také za pachatele trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti.