Sešit č. 6/1957

K poměru trestných činů loupeže podle § 232 tr. zák. a vydírání podle § 233 tr. zák.

Užije-li pachatel vůči napadanému pohrůžky bezprostředního násilí, t. j. takové hrozby, z níž je patrno, že na napadeném bude vykonáno násilí na místě, ihned bez odkladu, neporobí-li se vůli pachatele, který se chce zmocnit cizí věci, jde o loupež podle § 232 tr. zák. bez ohledu na to, zda pachatel napadenému věc odejme, či zda ji vydá pachateli napadený pod vlivem pohrůžky.

Jestliže však pachatel v úmyslu zmocnit se cizí věci neužije vůči napadenému násilí ani pohrůžky bezprostředního násilí, nýbrž jen pohrůžky, podle které má být násilí vykonáno v časovém odstupu, jde o trestný čin vydírání podle § 233 tr. zák. a nikoliv o loupež.

Byl-li uložen hlavní trest bez vedlejšího trestu ztráty čestných práv občanských, ačkoli vzhledem k závažnosti činu a zavržitelnosti pohnutek pachatele by byl takový vedlejší trest přiměřeným, lze dovodit, že uložený trest je v očividném nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 291 odst. 2 tr. ř.

Pro posouzení, zda u pronesených výroků jde o trestný čin pobuřování podle § 81 tr. zák., je zejména rozhodující, zda pachatel pronesl výroky, jimiž se snažil vyvolat nepřátelskou náladu proti objektům uvedeným a chráněným v ustanovení § 81 odst. 1 tr. zák. Není tedy rozhodující, zda pronesený výrok skutečně v daném případě v posluchačích vyvol nepříznivou náladu proti uvedeným objektům.

K poměru trestných činů útoků proti skupinám obyvatelů podle § 116 a § 117 tr. zák.

Pod ustanovení § 117 tr. zák. lze se podřadit násilí nebo pohrůžky násilí, jichž se pachatel dopustil z důvodů v tomto ustanovení uvedených jen pokud směřují proti jednotlivci. Takové jednání namířené proti skupině obyvatelů republiky zakládá trestný čin podle § 116 tr. zák.

Pro určení stupně nebezpečnosti pro společnost u trestných činů útoků proti skupinám obyvatelů a podobných trestných činů je mimo jiné rozhodná i doba spáchání trestného činu. Tuto dobu je nutno hodnotit u takových trestných činů v souvislosti s vnitrostátními i mezinárodními událostmi.

Omezení, které tvoří obsah vedlejšího trestu - jako je tomu u zákazu činnosti podle § 51 odst. 2 tr. zák. - nemůže být uloženo jako podmínka osvědčení se pachatele podle § 25 odst. 2 tr. zák. - a to ani tehdy, kdyby směřovalo k tomu, aby obviněný vedl řádný život pracujícího člověka ve smyslu § 25 odst. 2 tr. zák.

Za zajištění bezpečné a zdravotně nezávadné práce v závodech podléhajících dozoru veřejné (státní) báňské správy odpovídá ředitel podniku a ostatní osoby odpovědné za plnění těžebních, výrobních a provozních úkolů, zejména závodní ředitelé, hlavní inženýři, vedoucí důlních úseků, vedoucí revírů, hlavní mechanici, vedoucí povrchových provozů, dílen, mistři a předáci. V konkretním případě je však nutno u jednotlivých těchto vedoucích zjistit konkretní zavinění na eventuálním úraze (§ 1 odst. 2 vyhl. min. paliv a min. prac. sil č. 241/1953 Ú. L. I).

Skutečnost, že obhajobu nikdo neprokázal, ještě sama o sobě neznamená, že tato obhajoba je vždy vyvrácena.

Zavinění obviněného je nutno dovodit výhradně z ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. soudem a závěr o zavinění nelze převzít ze znaleckého posudku, neboť otázka zavinění je otázku právní a nikoliv znaleckou. Znalec může soudu dát pouze podklad a vysvětlení v odborných otázkách a jeho posudek je nutno hodnotit jako kterýkoliv jiný důkaz.

Zjištěné porušení vnitropodnikových předpisů o vedení prodejny zaměstnancem prodejny nestačí samo o sobě k závěru, že zaměstnanec vzniklé manko zavinil.

Nadřízený soud může ke stížnosti prokurátora proti usnesení, jímž první soud vrátil podle § 199 odst. 1 písm. d) tr. ř. věc prokurátoru k došetření, rozhodnout, že je třeba věc došetřit i z dalších nebo z jiných důvodů a dalšími nebo jinými důkazy, než které uvedl první soud ve svém rozhodnutí.