Sešit č. 4-5/1979

Bylo by v rozporu se zákazem dvojího přičítání téže okolnosti (§ 31 odst. 3 tr. zák.), jestliže totéž předchozí potrestání pachatele pro trestný čin neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle § 209a odst. 1 tr. zák., které se hodnotí jako okolnost potřebná pro naplnění kvalifikačního znaku uvedeného v § 209a odst. 4 písm. b) tr. zák., by se hodnotilo ještě jako okolnost, která současně naplňuje znak vícekrát potrestán u zvlášť nebezpečné recidivy podle § 41 písm. b) tr. zák. a která proto podmiňuje použití vyšší trestní sazby i podle § 42 tr. zák. u tohoto trestného činu.

Při ukládání souhrnného trestu nemusí soud obligatorně uložit trest zákazu činnosti, byl-li takový trest uložen již dřívějším rozsudkem (§ 35 odst. 2 posl. věta tr. zák.). Bude však zpravidla v rozporu s účelem trestu, jestliže soud takový trest neuloží novým rozsudkem, a to proto, že již při ukládání trestu dřívějším rozsudkem byly splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.

Jde o překročení mezí nutné obrany, jestliže se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákonem, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí. Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák.

Otázka nepříčetnosti je otázka právní její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu.

Při řešení otázky, zda trestnost pokusu tr. činu zanikla proto, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání tr. činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tr. zákonem. O neukončený pokus jde, jestliže pachatel ještě neučinil vše, co pokládal za potřebné k dokonání tr. činu. Při neukončeném pokusu tedy stačí k zániku trestnosti, to že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání. O ukončený pokus jde, jestliže pachatel učiní vše co pokládá za nezbytné k dokonání tr. činu, avšak k jeho dokonání přesto nedojde. V takovém případě pachatel nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku zbývá jěště určitá doba, ve které je možno následku zabránit. V takových případech nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odvrácení nebezpečí.