Sešit č. 3/1997

Povinnost svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků příslušníkem Policie České republiky není výslovně v trestním řádu stanovena. Jestliže však má být tímto postupem zjištěna totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, lze od svědka vyžadovat, aby strpěl sejmutí otisků prstů na základě ustanovení § 114 odst. 3 tr.ř., a to i s upozorněním na následky nevyhovění (§ 114 odst. 4, § 66 tr.ř. ). Přitom za zjišťování totožnosti osoby ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno považovat každé objasňování směřující k identifikaci osob, které se zdržovaly na místě činu, tedy i určování, komu patří otisky prstů na tomto místě nalezené. Povinnost strpět úkony potřebné pro takové zjištění se proto může týkat i osob, jejichž totožnost je již známa. V řízení před soudem může být opakované odepření svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků za takových okolností považováno za zmaření jednání soudu ve smyslu § 169b tr.zák., o trestném činu pohrdání soudem.

Předchozí odsouzení či potrestání pachatele za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr.zák., jímž si pachatel přisvojil cizí věc nebo k tomu směřoval, je nutno považovat za odsouzení či potrestání za takový čin ve smyslu ustanovení § 247 odst. 1 písm. e) tr.zák. o trestném činu krádeže.

Vypuštění dílčích útoků pokračujícího trestného činu z popisu skutku ve výroku rozsudku oproti obžalobě má důsledky obdobné jako zprošťující rozsudek. Podá-li proto poškozený odvolání proti výroku takového odsuzujícího rozsudku, jímž byl podle § 229 odst. 3 tr.ř. per analogiam odkázán se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané osobou neoprávněnou a odvolací soud je z tohoto důvodu zamítne podle § 253 odst. 1 tr.ř.

Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr.ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr.ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.

K podmínkám aplikace ustanovení § 211 odst. 1 tr.ř.:Obsahuje-li výpověď svědka popis skutkových okolností důležitých pro rozhodnutí, které se týkají několika obžalovaných, může soud místo výslechu takového svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi jen tehdy, pokud s tím souhlasí státní zástupce a všichni tito obžalovaní. Nedodržení tohoto pravidla je podstatnou vadou řízení ve vztahu k výrokům rozhodnutí týkajícím se obžalovaného, který s přečtením takového protokolu nesouhlasil, neboť k takto provedenému důkazu nelze v jeho případě přihlížet a významné skutkové okolnosti tak zůstanou neobjasněny.

Pozorování ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření duševního stavu obviněného podle § 116 odst. 2 tr.ř. může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit jen tehdy, když už vyčerpali všechny možnosti vyšetření duševního stavu obviněného jinak, nebo je-li z okolností týkajících se jeho osoby zřejmé, že žádné jiné možnosti nejsou. Takový postup bude na místě, pokud z vyjádření znalců psychiatrů je nepochybné, že nemohou bez pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu učinit spolehlivé diagnostické závěry o jeho duševním stavu. Soud nemůže závěr o potřebě takového pozorování učinit jen na základě vlastních úvah, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí.

Za výživné ve smyslu ustanovení § 213 tr.zák. o trestném činu zanedbání povinné výživy nelze považovat příležitostná plnění v době styku otce s dětmi, která mají povahu dárků či jiných podobných plnění nesměřujících k uspokojování odůvodněných potřeb nezletilých dětí ve smyslu § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.