Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.07.2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, ECLI:CZ:NS:2014:29.NSČR.53.2012.1
Datum: 24.07.2014 Sp. zn.: 29 NSCR 53/2012 Nejvyšší soud
Při zákonem předepsané 30% kvótě uspokojení věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) se osvobození od placení zbytku dluhů může při oddlužení týkat až 70 % dlužníkových dluhů, bez zřetele k tomu, zda s tím věřitel souhlasí, a k tomu, zda se věřitel nachází ve stejném nebo dokonce horším sociálním a majetkovém postavení než sám dlužník.
Ustanovení § 398 odst. 4 insolvenčního zákona patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, to jest k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle tam určených kritérií dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, jež tato kritéria naplňují. Žádá-li dlužník ve smyslu ustanovení § 391 odst. 2 insolvenčního zákona a § 398 odst. 4 insolvenčního zákona pro případ schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře o stanovení nižších než zákonem určených měsíčních splátek, insolvenční soud žádosti nevyhoví, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem nelze důvodně předpokládat, že hodnota plnění, které při oddlužení obdrží nezajištění věřitelé, bude stejná nebo vyšší než 50 % jejich pohledávek.
K „okolnostem případu“, jež mohou odůvodňovat (dle § 38 odst. 3 insolvenčního zákona) přiměřené zvýšení nebo snížení odměny insolvenčního správce, nepatří majetkové poměry dlužníka.