Rok 2019

Úvěrový podvod, Úvěrová smlouva § 211 odst. 1 tr. zákoníku I. Úvěrovou smlouvou ve smyslu § 211 odst. 1 tr. zákoníku je smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. (resp. podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013). Pod tento druh smlouvy lze podřadit i takovou smlouvu, kterou strany současně se sjednáním úvěru sjednají i zajišťovací převod vlastnického práva (§ 2040 a násl. o. z., § 553 obč. zák.) k věci, jejíž koupě je úvěrem financována, na úvěrujícího (věřitele), přičemž úvěrovaný (dlužník) se stává pouhým správcem věci, která mu byla předána, a to až do doby splacení celého úvěru s tím, že poté věc přejde nebo bude převedena zpět do jeho vlastnictví. Nejde o tzv. odloženou platbu ani o smlouvu o leasingu, s kterou vykazuje vysoký stupeň faktické podobnosti a jejíž alternativu v praxi představuje. Řízení o dovolání § 265i odst. 3 tr. ř. II. Přezkumné oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je omezeno nemožností opětovné revize předchozího rozhodnutí o dovolání v téže věci (viz rozhodnutí pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Toto omezení se však vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny. Jestliže v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní dovolatel důvody dovolání a námitky relevantně neuplatněné v původním dovolání, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, je povinností Nejvyššího soudu zabývat se těmito námitkami. Nejde zde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže se nemožnost opětovného přezkumu neuplatní. Taková situace může typicky nastat v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce z rozhodování, věcná nepříslušnost soudu, který učinil napadené rozhodnutí, nepřípustnost trestního stíhání, nebo že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce apod. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci.

Poměr insolvenčního správce (veřejné obchodní společnosti) k věřiteli dlužníka, který má (může mít) výrazný vliv na chod insolvenčního řízení a kterému poskytuje právní služby (spočívající zejména v udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů věcí, spolupráci při vymáhání pohledávek v insolvenčním řízení, jednání s protistranami a dalších formách) advokátní kancelář (společnost s ručením omezeným), jež je společníkem insolvenčního správce, ve spojení se skutečností, že věřitel dlužníka opakovaně (v různých insolvenčních řízeních) ustanovuje "novým" insolvenčním správcem stejnou osobu, je důvodem pro vyloučení insolvenčního správce z insolvenčního řízení a jeho odvolání z funkce.

Jestliže obviněný soustavně maří trest vyhoštění (§ 80 tr. zákoníku) uložený mu pravomocným a vykonatelným rozsudkem soudu tím, že se mu odmítá podrobit, a v důsledku páchání další trestné činnosti mu byl pozdějším rozsudkem uložen opět trest vyhoštění (srov. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 20/2011-II., III. Sb. rozh. tr.), v souvislosti s nímž mu byla na základě výzvy k vycestování podle § 350b odst. 2 tr. ř. nedůvodně poskytnuta přiměřená lhůta k obstarání jeho záležitostí a obviněný se v ní dopustí další trestné činnosti, nebrání tato skutečnost závěru o tom, že obviněný i po subjektivní stránce naplnil znaky přečinu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokud soud dodržel při ukládání vykonávaného trestu vyhoštění, jejž obviněný nerespektoval, podmínky pro to, aby byl trest realizován, obviněný je prokazatelně znal a byl s jejich porušením přinejmenším srozuměn.

Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením práva průmyslového vlastnictví se oprávněná osoba může domáhat pouze vůči porušovateli, nikoli vůči tzv. prostředníkovi. Ochrany dobré pověsti právnické osoby poškozené zásahem do práv průmyslového vlastnictví se nelze domáhat podle § 19b odst. 3 obč. zák.

Převzal-li pronajímatel od nájemce na podkladě smlouvy o nájmu věci (např. dopravního prostředku) peněžní částku v podobě tzv. vratné kauce (jistoty) určené k náhradě případné škody způsobené na předmětu nájmu, nemohl bez výslovného smluvního ujednání o tom, že poskytnutá kauce zůstává ve vlastnictví nájemce, naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jestliže nevrátil tuto vratnou kauci a následně ji použil pro svou potřebu. V takovém případě totiž vratná kauce předaná nájemcem přešla do majetku pronajímatele, splynula s jeho ostatním majetkem a pronajímateli nic nebránilo v tom, aby ji použil pro vlastní potřebu, protože nešlo o svěřenou cizí věc ve smyslu § 206 odst. 1 tr. zákoníku. Zmíněný závěr platí bez ohledu na skutečnost, zda jde o vratnou kauci poskytnutou ve formě peněz v hotovosti, anebo v podobě vkladu na bankovní účet pronajímatele či bezhotovostního převodu peněz na tento účet.

„Zvláštními právními předpisy“ podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv průmyslového vlastnictví, nejsou míněny jen české právní předpisy upravující práva průmyslového vlastnictví.

Za bydliště odsouzeného ve smyslu § 364 odst. 1 tr. ř., které zakládá místní příslušnost soudu k zahlazení odsouzení, je třeba považovat obec, resp. městský obvod, kde tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Nejde o pojem totožný s pojmem trvalého pobytu, jak jej užívají předpisy správního práva pro evidenční účely.