Datum: 18.10.2017
Sp. zn.: 31 Cdo 4427/2016
Nejvyšší soud
Při srovnání ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. na straně jedné a ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. na straně druhé je významné, že podkladem pro rozhodnutí podle ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř. jsou výhradně listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem (ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř.), zatímco základna pro rozhodování o změně účastníků po zahájení řízení o výkon rozhodnutí podle ustanovení § 107a o. s. ř. s takto formalizovaným požadavkem spjata není.
Soud je sice vázán rozhodnutím podle § 107a o. s. ř. potud, že je jím napříště jinak vymezeno procesní účastenství na straně oprávněného, nikoli však v tom smyslu, že by již tímto usnesením bylo s konečným důsledkem předurčeno posouzení otázky, zda ve prospěch takto určeného oprávněného bude (pozitivně) rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí v režimu ustanovení § 256 odst. 1, 2 o. s. ř.
Totéž se uplatní i v situaci nástupnictví, ke kterému dochází až poté, co již byl výkon rozhodnutí nařízen, a v nichž se rozhodování podle § 107a o. s. ř. a § 256 odst. 1, 2 uplatňuje specificky „přiměřeně“; podmínky nástupnictví na straně oprávněného v rámci dovolávaného ustanovení § 107a o. s. ř. nemohou být jiné (natožpak přísnější) než ty, které pro samotné nařízení výkonu rozhodnutí zakotvuje ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. I zde se prosazuje zásada formalizace předpokladů pro takové rozhodnutí a soud vychází z obsahu spisu, resp. z listin předložených oprávněným a rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného.