Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.08.2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.1010.2014.1
Datum: 26.08.2014 Sp. zn.: 4 Tdo 1010/2014 Nejvyšší soud
Datum: 26.08.2014 Sp. zn.: 4 Tdo 1010/2014 Nejvyšší soud
Datum: 11.02.2015 Sp. zn.: 31 Cdo 2184/2013 Nejvyšší soud
Datum: 21.08.2014 Sp. zn.: 4 Tdo 991/2014 Nejvyšší soud
Datum: 30.12.2014 Sp. zn.: 21 Cdo 1774/2013 Nejvyšší soud
Datum: 09.12.2014 Sp. zn.: 6 Tdo 1277/2014 Nejvyšší soud
I. Podmínkou beztrestnosti pachatele jednajícího v negativním právním omylu je omluvitelnost jeho omylu. U pachatele, který měl z důvodu výkonu své funkce (např. jako statutární orgán příspěvkové organizace) povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, ale neučinil tak, sama skutečnost, že spoléhal na ujištění jiné osoby o správnosti svého postupu, který ve skutečnosti odporoval právním předpisům (např. ohledně otázky subjektu oprávněného rozhodnout o udělení odměny a její výše), nemusí vylučovat závěr, že jeho právní omyl je neomluvitelný.
II. Zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. v případě posuzování trestní odpovědnosti pachatele, jenž se činu dopustil v negativním právním omylu, vyžaduje, aby bylo provedeno dokazování zaměřené na objasnění otázky, zda se mohl vyvarovat svého omylu.
V odůvodnění rozsudku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby proto, že jednal v omluvitelném negativním právním omylu, je nezbytné uvést komplexní vyhodnocení všech relevantních skutečností majících význam pro závěr, že šlo o takový omluvitelný omyl.
Datum: 15.01.2015 Sp. zn.: 21 Cdo 4165/2013 Nejvyšší soud
Datum: 25.02.2015 Sp. zn.: 7 Tdo 36/2015 Nejvyšší soud
Ke spáchání přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné, aby jeho pachatel pomáhal pouze jinému pachateli základního trestného činu k tomu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu. Pomáhá-li nejen spolupachatelům téhož trestného činu, ale zároveň i sám sobě, podstatným pro vyvození trestní odpovědnosti za nadržování je, zda povaha společného jednání jako znaku základního trestného činu je taková, že jednání tohoto pachatele lze oddělit od jednání ostatních spolupachatelů společně spáchaného základního trestného činu. Není-li tomu tak, nemůže se nadržovacím jednáním, které má umožnit, aby současně se spolupachateli unikl trestnímu stíhání také tento pachatel, dopustit přečinu nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ohledně ostatních spolupachatelů.