Rok 2012

Skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby (např. podle § 36 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř.), ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, jejichž úvaha se odvíjí od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného náležitě se hájit. Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit. Takové pochybnosti mohou vyvstat např. u obviněného, který je velmi vysokého věku a je trvale umístěn v domově důchodců, neboť vysoký věk, nutnost péče jiné osoby o něj i jistá odlišnost od obvyklého samostatného způsobu vedení života jsou výraznými omezeními, jež vedou k oslabení racionálního úsudku a tím i podstatnému snížení jeho schopnosti uplatnit vlastní obhajovací práva bez pomoci obhájce.

Rozhoduje-li soud o nároku na plnění na základě skutkových zjištění umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu posoudit důvodnost podle všech do úvahy přicházejících hmotněprávních ustanovení. Na postupníka může přejít postoupená pohledávka z bezdůvodného obohacení, i když ji účastníci v postupní smlouvě kvalifikovali jako pohledávku vyplývající ze smlouvy o půjčce.

Samotné využití vyplňovacího práva oprávněnou osobou, která doplnila do tzv. blankosměnky (čl. I. § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů) chybějící náležitosti, byť tak učinila v rozporu s obsahem nebo podmínkami vyplňovacího práva (tj. excesivně), není paděláním ani pozměněním směnky ve smyslu § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, resp. § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku. O padělání nebo pozměnění směnky podle těchto ustanovení by mohlo jít jen tehdy, kdyby do blankosměnky úmyslně doplnila chybějící náležitosti osoba, která není nositelem vyplňovacího práva. Byla-li vydána blankosměnka za tím účelem, aby po doplnění jejích náležitostí plnila funkci zajišťovací směnky, lze považovat za excesivní využití vyplňovacího práva, jestliže ji její majitel doplnil za situace, kdy již byl splněn závazek, který měla taková směnka zajišťovat. Jednání majitele blankosměnky, který po excesivním využití svého vyplňovacího práva prodal takto vzniklou zajišťovací směnku třetí osobě se záměrem, aby vedle plnění získaného ze zajištěného závazku dosáhl prospěch i z prodeje směnky, přičemž jejímu nabyvateli zamlčel, že neměl důvod k využití vyplňovacího práva a že závazek zajištěný touto směnkou byl splněn, lze posoudit při naplnění ostatních zákonných znaků jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku nebo jeho pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

Soud výkonu rozhodnutí (exekuční soud), který po prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce) pokračoval v provádění výkonu rozhodnutí (exekuce) postihujícím majetek patřící do konkursní podstaty povinného (úpadce), postupoval v rozporu se zákazem formulovaným v § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 a šlo tedy o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů; okolnost, že soud výkonu rozhodnutí o prohlášení konkursu nevěděl, nemá na tento závěr žádného vlivu.  

Otázka vědomosti soudu výkonu rozhodnutí (exekučního soudu) o tom, že svým postupem porušuje po prohlášení konkursu na majetek povinného (úpadce) zákaz formulovaný v ustanovení § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007, je otázkou posouzení tzv. subjektivního předpokladu odpovědnosti za škodu (zavinění daného psychickým stavem škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě, která je výsledkem tohoto protiprávního jednání) a jako taková nejen, že není (nemůže být) součástí posouzení zda úřední postup soudu výkonu  rozhodnutí (exekučního soudu) byl nesprávný, ale při posuzování odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem k ní nelze přihlížet vůbec vzhledem k ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Osoba označená jako spolupachatel nemůže podat dovolání proti rozhodnutí uvedenému v ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., pokud jím nebylo rozhodnuto též o její vině a trestu. Bylo-li dovoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto o vině ohledně jiného obviněného, který čin, pro nějž byl uznán vinným (resp. zproštěn obžaloby), spáchal s další osobou, tento spolupachatel, byť je ve skutkovém zjištění uveden, není osobou, jíž se rozsudek bezprostředně dotýká ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. V takovém případě osoba označená jako spolupachatel nemůže být oprávněným dovolatelem ani se zřetelem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a její dovolání musí být podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou.

Tam, kde určitá osoba zajišťuje pohledávku vůči úpadci svým majetkem několika různými způsoby a nikoliv jen omezeně (zástavou), nýbrž celým svým majetkem (ručením), není plněním poskytnutým do konkursu vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. z titulu zástavního práva (v případě, že šlo o plnění poskytnuté ve výši zástavou zajištěné pohledávky) zbavena povinnosti doplatit na úhradu zajištěné pohledávky z titulu ručení částku, které se v důsledku omezení založeného ustanovením § 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona nedostalo na úhradu zajištěné pohledávky zajištěnému věřiteli ze složené částky.

Zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy ve smyslu § 235 odst. 1 tr. zák. Nyní trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku může zahrnovat různé způsoby vyhrožování, protože není zákonem blíže definován. Musí však jít o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou srovnatelné s hrozbou spojovanou s pohrůžkou násilí, takže pohrůžka jiné těžké újmy může u poškozeného vyvolat obavu obdobnou s ohrožením jeho života nebo zdraví. Při posuzování, zda jde o pohrůžku jinou těžkou újmou, je třeba přihlížet též např. k závažnosti možného narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských nebo jiných vztahů poškozeného pro případ uskutečnění učiněné pohrůžky, k individuálním rysům osoby poškozeného, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný. Jestliže pachatel vyhrožoval poškozeným dívkám tím, že jejich erotické fotografie zveřejní v rozporu se smlouvou, na jejímž základě byly vytvořeny (že je nechá otisknout v časopisech vycházejících v České republice nebo že je předá rodičům poškozených), není vyloučeno takovou formu nátlaku na poškozené, jímž je pachatel nutí, aby něco konaly, považovat za významný zásah do jejich osobního života, kterým je naplněn zákonný znak trestného činu vydírání spočívající v pohrůžce jinou těžkou újmou.