Rok 2011

Společné jmění manželů zúžené podle § 143a občanského zákoníku nemůže být rozšířeno do předchozího rozsahu rozhodnutím soudu.

Jelikož ustanovení trestního zákona o neposkytnutí pomoci (§ 207, § 208) jsou subsidiární k ustanovením trestního zákona o úmyslných poruchových trestných činech proti životu a zdraví (§ 219 až § 222), je souběh těchto trestných činů vyloučen (srov. rozhodnutí č. 21/1983 Sb. rozh. tr.). Proto měl-li řidič motorového vozidla v úmyslu způsobit fyzickým útokem jinému těžkou újmu na zdraví a naplňuje-li jeho jednání všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. (spáchaného třeba jen ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák.), je vyloučeno, aby v něm bylo možno současně spatřovat i zákonné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 208 (případně § 207) tr. zák. Takového pachatele totiž nelze činit trestně odpovědným za neposkytnutí potřebné pomoci zraněnému, neboť by tak byl fakticky nucen jednat v rozporu s tím, co sledoval (zamýšlel).* *Poznámka redakce: Nyní jde o vztah trestných činů podle ustanovení § 145 a § 151 (§ 150) tr. zákoníku.

V řízení o neplatnost výpovědi pronajímatele z nájmu bytu se ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. neuplatní.

Insolventní dlužník mohl spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1 tr. zák. dispozicemi jen s takovým svým majetkem, který byl použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, jehož uspokojení tím bylo alespoň částečně zmařeno. To platí zejména v případě dispozic dlužníka s majetkem zatíženým zástavním právem třetí osoby. Z hlediska subjektivní stránky bylo předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník, jenž nebyl schopen plnit své splatné závazky, zcela nebo částečně zmařil uspokojení pohledávky některého z více svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele, ač si z okolností musel být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a buď ho chtěl způsobit, anebo alespoň pro případ, že jej způsobí, s tím byl srozuměn.

Ustanovení § 37 zákona č. 97/1963 Sb. váže pravomoc českých soudů v majetkových sporech na to, že je dána jejich příslušnost. Nestanoví však již, jak to činí ustanovení § 11 odst. 1 o. s. ř. (pro příslušnost soudu), že pro závěr o nedostatku pravomoci jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Nebyla-li v době podání návrhu na zahájení řízení dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, ale v době, kdy soud o tomto návrhu rozhodoval, již tato pravomoc dána byla, není důvod zastavit řízení pro nedostatek pravomoci (§ 104 odst. 1 o. s. ř.) podle stavu ke dni zahájení řízení.

Při posuzování, zda jde o trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. zák., je nutné v konkrétním případě podle obsahu přezkoumávané smlouvy stanovit, že jde o úvěrovou smlouvu a že se nejedná o jiný druh smlouvy, např. o půjčce, a nebo o úvěrovou smlouvu spočívající v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb jako je tomu např. u tzv. leasingu. Skutková podstata trestného činu podle § 250b tr. zák., je naplněna tehdy, když jde o úvěrovou smlouvu ve smyslu ustanovení § 497 a násl. obch. zák., kdežto v případě jiných smluv by bylo možné uvažovat o obecném trestném činu podvodu podle § 250 tr. zák., avšak za situace, že by byly naplněny i všechny další znaky jeho skutkové podstaty (srov. č. 6/2004 Sb. rozh. tr.). *

Usnesení, kterým insolvenční soud rozhoduje podle ustanovení § 54 insolvenčního zákona o návrhu na zrušení usnesení schůze věřitelů, která si vyhradila (na úkor věřitelského výboru) právo rozhodovat o otázkách v usnesení vymezených, není pro účely posouzení přípustnosti dovolání usnesením ve věci samé.