Rok 2009

Provede-li obhájce s obviněným poradu /§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu/ o tom, zda podá dovolání, má za tento úkon právní služby vzhledem k oprávnění vyplývajícímu z ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 2 tr. ř.) bez ohledu na to, zda bude dovolání podáno či nikoli.

I v režimu zákonné koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o. s. ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo.

Správce konkursní podstaty ustanovený soudem v rámci konkursního řízení vstupuje do práv úpadce a vykonává i další práva stanovená zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Mezi taková práva patří i možnost vypovědět nájemní či podnájemní smlouvu k nemovitosti spadající do konkursní podstaty. V případě pochybností o platnosti či účinnosti takové smlouvy musí správce konkursní podstaty postupovat vůči nájemci v souladu s občanskoprávními předpisy, jinak se může za splnění dalších podmínek dopustit trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zák.*) *) Poznámka redakce: Vyslovené právní názory lze aplikovat i za účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, jak na skutky spáchané v řízení podle zákona o konkurzu a vyrovnání, tak přiměřeně i na skutky spáchané v řízení podle nové úpravy. Srov. k tomu také rozhodnutí č. 51/2008 Sb. rozh. tr.

O požadavku dovolatele, aby do skončení dovolacího řízení o jeho vylučovací žalobě bylo žalovanému správci konkursní podstaty zakázáno zpeněžit majetek, který je předmětem vylučovací žaloby, náleží rozhodnout konkursnímu soudu v rámci jeho dohlédací činnosti (§ 12 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2007). Návrhu na nařízení předběžného opatření ve smyslu § 74 a násl. o. s. ř., kterým by o takovém požadavku měl rozhodnout soud, který o vylučovací žalobě rozhodl v prvním stupni, nelze vyhovět.

Z dikce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák. ustanovení je zřejmé, že maření nebo podstatného ztěžování se lze dopustit ve vztahu ke dvěma druhům rozhodnutí, a to jednak k rozsudku soudu o uloženém trestu vyhoštění a jednak k rozhodnutí jiného státního orgánu o zákazu pobytu na území republiky. Jde o rozdílné instituty, neboť pro trest vyhoštění platí úprava § 57 tr. zák. a způsob jeho výkonu stanoví ustanovení § 350b odst. 1, 2 tr. ř. Správní vyhoštění se ukládá podle § 118 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a jeho výkon je realizován na základě tohoto zákona orgány cizinecké policie. 

 Na rozdíl od trestu vyhoštění, který je sankcí podle trestního zákona, je správní vyhoštění definováno jako ukončení pobytu cizince na území České republiky, které je spojeno se stanovením doby vycestování z tohoto území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území České republiky. Správní vyhoštění je svým obsahem správním rozhodnutím, které vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území České republiky nezdržoval. 

 Protože každé z těchto rozhodnutí má zcela odlišný charakter, řídí se výkon každého z nich vlastní právní úpravou, a proto i okolnosti rozhodné pro určení vykonatelnosti trestu vyhoštění a zákazu pobytu (správního vyhoštění) je nutné dovozovat podle právní úpravy, z níž vycházejí.

Vystupuje-li cizí stát nikoliv jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních pracovních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.

Podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Takovou výjimku výslovně stanoví ustanovení § 179 odst. 1 tr. ř., podle kterého je k podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství. Výjimka podle § 179 odst. 1 tr. ř. se uplatní i v případě odnětí věci a jejího přikázání podle § 25 tr. ř. mimo obvod soudu, u něhož státní zastupitelství působí. Proto státní zástupce vyššího státního zastupitelství, který podal obžalobu na základě oprávnění vyplývajícího z ustanovení v § 179 odst. 1 tr. ř. k příslušnému soudu a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství, zastupuje obžalobu v řízení před soudem, jemuž byla věc delegována, i po odnětí věci a jejím přikázání mimo obvod územní působnosti takového vyššího státního zastupitelství. Tento státní zástupce je také oprávněn podat opravné prostředky proti rozhodnutím tohoto soudu.