Rok 2006

I. Pro vyhodnocení, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák., je nezbytné vyřešení otázky, zda povinnému (resp. jiné osobě jednající za povinného) bylo řádně doručeno předvolání k jeho výslechu k prohlášení o majetku ve smyslu § 260d odst. 2 občanského soudního řádu. Podle § 260d odst. 2 občanského soudního řádu musí být předvolání k výslechu k prohlášení o majetku povinného doručeno nejméně 10 dnů přede dnem konání výslechu; předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou. Zmíněnou 10denní lhůtu je třeba zachovat i při opakovaném předvolání k výslechu, pokud se první výslech nekonal např. v důsledku omluvené nepřítomnosti předvolaného. II. Pokud by obviněný nebyl objektivně schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dostavit se na předvolání k výslechu u soudu k prohlášení o svém majetku podle § 260d odst. 2 občanského soudního řádu, pak by sice samotná skutečnost, že obviněný řádně neomluvil nedostavení se k tomuto výslechu, byla v rozporu se zákonem, ale nemohla by vést k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák. III. Spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák. je i v této alternativě podmíněno zjištěním, že obviněný měl majetek použitelný k alespoň částečnému uspokojení jeho věřitele, ale odmítnutím prohlášení o tomto majetku (nebo uvedením nepravdivých či hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení) znemožnil jeho řádné zjištění, např. zjištění, o jaký majetek jde a kde se nachází, a tím způsobil zmaření alespoň částečného uspokojení věřitele z majetku, jehož se prohlášení týká.

Jestliže byla pachateli přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů uložena povinnost nahradit poškozenému přestupkem způsobenou škodu, je poškozený nositelem práva z vydaného rozhodnutí a svědčí mu aktivní věcná legitimace v řízení o soudní výkon tohoto titulu; tuto legitimaci naopak nemá vymáhající správní orgán.

Smrtí poškozeného, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., zaniká jeho způsobilost k právům a povinnostem podle § 7 odst. 2, věty první, obč. zák. Poškozenému, který zemřel, proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 228 tr. ř., třebaže ho před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení. Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. Před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř. je třeba objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř.

Má-li se za řízení ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. za to, že žalovaný nárok uplatněný proti němu žalobou uznal, soud rozhodne podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání, i když se žalovaný ještě před vydáním rozsudku pro uznání ve věci písemně vyjádřil tak, že nárok žalobce zcela neuznává, a i když ve svém opožděném vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji procesní obranu. Jestliže žalovaný podal vyjádření ve věci až po uplynutí lhůty určené v usnesení o výzvě k vyjádření vydaném podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., nenastane fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě jen tehdy, jestliže žalovaný prokáže, že mu v podání vyjádření bránil vážný důvod, a současně, jestliže takový vážný důvod alespoň sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření nebo jestliže šlo o tak vážný důvod, který mu zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Uzavření a schválení soudního smíru v průběhu odvolacího řízení nebrání skutečnost, že soud prvního stupně ve věci rozhodl (v souladu se zákonem) rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a o. s. ř.

I. Protože trestní stíhání se zahajuje vždy pro konkrétní skutek, a nikoli pro jeho právní kvalifikaci (§ 160 odst. 1 tr. ř.), případná změna právní kvalifikace stíhaného skutku v průběhu trestního stíhání bez dalšího neodůvodňuje postup odvolacího soudu podle § 260 tr. ř., tj. vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť v takovém případě se nejedná o neodstranitelnou procesní vadu. O uvedenou vadu však jde tehdy, je-li podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a v takovém případě je nutno podle § 260 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Naproti tomu důvod pro vrácení věci státnímu zástupci ze stadia odvolacího řízení od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2002) již nezakládá požadavek náležitého objasnění věci, a to ani tehdy, jestliže by se jednalo např. o rozsáhlé a před soudem obtížně proveditelné dokazování. II. Čin pachatele spáchaný před účinností zák. č. 537/2004 Sb. (tj. před 22. 10. 2004), který vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 tr. zák. (v tehdy platném a účinném znění), po účinnosti citovaného zákona nelze s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. posoudit jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák., byť by naplňoval všechny jeho zákonné znaky, neboť tato právní kvalifikace není pro pachatele příznivější. V takovém případě lze skutek kvalifikovat jako trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu. Skutkové podstaty obou těchto trestných činů však nejsou zcela shodné, a proto v případě, když skutek nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák. ve znění účinném od 22. 10. 2004, nelze jej posoudit ani jako trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání, ale v úvahu přichází jeho posouzení jako trestného činu kuplířství podle § 204 tr. zák.

Posudek o pracovní činnosti může obsahovat kromě hodnocení práce zaměstnance, jeho kvalifikace a schopností rovněž jakékoliv další skutečnosti, jestliže mají vztah k výkonu práce. Pracovní posudek tedy může obsahovat i hodnocení celkového vztahu zaměstnance ke spolupracovníkům a k práci, jakož i hodnocení těch jeho osobních vlastností, které mají bezprostřední vztah k výkonu jeho práce, jako je svědomitost, iniciativnost, dodržování pracovní kázně, schopnost k řízení a organizování pracovního procesu, schopnost zapojit se do týmové práce s ostatními zaměstnanci apod. Pracovní posudek se současně musí omezit na konkrétní hodnocení činnosti zaměstnance u bývalého zaměstnavatele a nemůže vyjadřovat v obecné rovině jeho subjektivní hodnotící názor (doporučení) na vhodnost budoucího působení zaměstnance v určitém okruhu pracovních činností.

Pod pojmem „týrání“ osob uvedených v ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě /dojde-li k zákonem předpokládanému následku (účinku)/ i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.