Rok 2002

K řízení o jmenování znalce za účelem ocenění nepeněžitého vkladu do obchodní společnosti (§ 59 odst. 3 obch. zák. ve znění zákona č. 370/2000 Sb.) je dána věcná příslušnost krajských soudů.

K dokonání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle § 171a odst. 1 tr. zák. dojde i tehdy, jestliže osoba, pro kterou pachatelem bylo organizováno nebo umožněno nedovolené překročení státní hranice, tuto státní hranici nepřekročí. Jedná se o tzv. formální trestný čin, k jehož spáchání dochází samotným jednáním, nikoliv až účinkem, čili poškozením nebo ohrožením předmětu útoku, který tento trestný čin nemá.

Z důvodu uvedeného v ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. může zůstavitel platně vydědit svého potomka jen listinou, která byla sepsána počínaje dnem 1. 1. 1992. Důvod k tomuto vydědění přitom může spočívat také v chování potomka vůči zůstaviteli, k němž došlo v době před 1. 1. 1992, trvalo-li i po tomto datu.

Trestní zákon nestanoví obsah ani rozsah pojmů „značná újma na životním prostředí" a „újma velkého rozsahu na životním prostředí” podle § 181a odst. 2 a odst. 3 tr. zák. Tyto pojmy zahrnují nejen újmu majetkovou, tj. skutečnou škodu, ale i další, tj. ekologické újmy. Tam, kde je možno obsah i rozsah těchto pojmů v konkrétním případě (např. újma velkého rozsahu na životním prostředí) určitým způsobem vymezit, lze pro určení výše újmy na životním prostředí obdobně užít hledisek uvedených v § 89 odst. 11 tr. zák. pro stanovení značné škody a škody velkého rozsahu. 

Protože dosud nebyl vydán zvláštní předpis, který by měl podle § 27 odst. 1 zák. č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, stanovit způsob výpočtu ekologické újmy a další podrobnosti, je třeba při posuzování rozsahu značné újmy na životním prostředí a újmy velkého rozsahu na životním prostředí zpravidla vycházet ze znaleckého posudku jako jednoho z důkazů podle § 89 odst. 2 tr. ř.

Osoba dlužníkovi blízká se může ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen jestliže prokáže, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). 

Má-li se osoba dlužníkovi blízká ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, musí prokázat, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat, i když dlužník uzavřením odporované smlouvy nebo učiněním odporovaného právního úkonu v její prospěch plní svou "morální" nebo právní povinnost (ze zákona, smlouvy nebo z jiného právního důvodu).

Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v § 233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. V případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, však bude namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle které má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci potřebnou lhůtu na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání.

Za dědice zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, se ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce považuje ten, komu bylo soudem jako jedinému dědici potvrzeno nabytí dědictví po zaměstnavateli, ten, kdo jako dědic podle soudem schválené dohody o vypořádání dědictví nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, ti, kterým soud potvrdil nabytí dědictví podle dědických podílů, ten, kdo podle soudem schválené dohody o přenechání předluženého dědictví zůstavitelovým věřitelům k úhradě dluhů nebo při zpeněžení zůstavitelova majetku, provedeného v rámci likvidace dědictví, nabyl podnik, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, nebo stát, kterému připadlo dědictví podle ustanovení § 462 obč. zák. V době od smrti zaměstnavatele do právní moci usnesení o dědictví nebo do zpeněžení podniku, v němž pracovali zůstavitelovi zaměstnanci, provedeného v rámci likvidace dědictví, se dědici zaměstnavatele, který je fyzickou osobou, ve smyslu ustanovení § 251a zák. práce rozumí ti, jimž svědčí ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů dědické právo po zůstaviteli, nebo stát, jestliže zůstavitel nezanechal dědice ze závěti ani ze zákona nebo jestliže tito dědici dědictví odmítli, popřípadě z jiných důvodů nemohou dědit. 

K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 251a zák. práce nemůže dojít tehdy, nezanechal-li zůstavitel majetek nebo zanechal-li majetek jen nepatrné hodnoty.