Archiv Sbírky

Veřejný ochránce práv nemá pravomoc konstatovat nezákonnost rozhodnutí způsobem, kterým by zakládal, měnil, či rušil právní poměry osob, a jeho závěrem o pochybení státního orgánu není vázán soud ani při posuzování splnění předpokladů vzniku odpovědnosti z výkonu veřejné moci. To platí i tehdy, kdy zpráva veřejného ochránce práv měla ve svých důsledcích pozitivní dopad do právních poměrů stěžovatele.

I. Při rozhodování o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. způsobené na majetku státu (jeho organizační složky) je třeba zohlednit, zda k nápravě následků trestného činu nedošlo jiným způsobem, např. odčerpáním výnosů z něj uložením ochranného opatření zabrání věci (nebo náhradní hodnoty) podle § 101 a § 102 tr. zákoníku.

II. Zohlednění ziskuchtivosti jako přitěžující okolnosti podle § 42 písm. b) tr. zákoníku u pachatele, který se dopustil majetkového obohacovacího trestného činu (např. dotačního podvodu podle § 212 tr. zákoníku), může být v rozporu se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti.

Jestliže soudní exekutor před zahájením insolvenčního řízení provedl v exekučním řízení úkony směřující k vymožení plnění, ačkoliv nedošlo k reálnému vymožení plnění, lze mu přiznat i vyšší odměnu, než je odměna minimální stanovená v § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., a to s ohledem na okolnosti konkrétní věci.

I. Nedbalostní trestný čin může spáchat jediný pachatel, nerozlišují se u něj žádné formy trestné součinnosti, tedy ani spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku), účastenství (§ 24 tr. zákoníku) a ani přímé a nepřímé pachatelství (§ 22 odst. 2 tr. zákoníku). U každé osoby, má-li být pachatelem nedbalostního trestného činu, se posuzuje samostatně, zda svým jednáním z nedbalosti kauzálně přispěla k následku, třebaže jeho způsobení záviselo i na jednání dalších osob.

II. Pachateli přečinu obecného ohrožení z nedbalosti podle § 273 tr. zákoníku lze klást za vinu i způsobení smrti další osoby [ve smyslu § 273 odst. 3 písm. a) nebo odst. 4 tr. zákoníku], která se sama na skutku podílela a kterou by jinak, nebýt její smrti, bylo možno označit také za pachatele trestného činu obecného ohrožení z nedbalosti.

Účastníku řízení, který není zastoupen zmocněncem s procesní plnou mocí nebo opatrovníkem a který pro duševní poruchu není schopen řádně vykonávat svá procesní práva, soud – neučiní-li jiné vhodné opatření [např. nepřeruší-li řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do doby skončení probíhajícího řízení o svéprávnosti, nebo proto, že dal podnět k zahájení takového řízení] – ustanoví podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka, který ho bude v řízení zastupovat; soud přitom vezme v úvahu zejména povahu uplatněného nároku, dosavadní délku řízení a – probíhá-li – též pokročilost řízení o svéprávnosti dotčeného účastníka.

Podmínkou uložení ochranného léčení podle § 99 tr. zákoníku není zahájení ani následné vedení trestního stíhání, proto ho lze uložit i po rozhodnutí státního zástupce o jeho přerušení podle § 173 odst. 1 tr. ř., třebaže takový postup bude spíše výjimečný. Povinností státního zástupce je opatřit všechny významné a potřebné důkazy pro rozhodnutí o jeho návrhu na uložení ochranného léčení.

Bezdůvodně obohacený, jenž nebyl v dobré víře, je povinen nahradit ochuzenému – mimo režim odpovědnosti za škodu – též zisk, jenž mu ušel v důsledku toho, že nenakládal s předmětem bezdůvodného obohacení (§ 3004 odst. 1, část věty první za středníkem, o. z.).

Spočívá-li bezdůvodné obohacení v užívání společné nemovité věci nad rámec spoluvlastnického podílu, je tuto náhradu nutno poměřovat hospodářskými výtěžky, jež by inkasoval ochuzený (nad rozsah peněžitých částek vycházejících z obvyklé úplaty za užívání obdobných nemovitostí) při nakládání se svým majetkem, a nikoliv hospodářskými výtěžky odpovídajícími případnému nakládání s peněžními prostředky.