Sešit č. 7/2007

Jestliže dlužník zaplatil v rámci exekučního řízení do rukou soudního exekutora část dluhu, nemá věřitel právo na úroky z prodlení ze zaplacené částky.

Ustanovení § 104g odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2003 nestanoví jako obsahovou náležitost výkazu nedoplatků poučení o námitkách; nedostatek poučení proto nezpůsobuje jeho nevykonatelnost.

Nastane-li v průběhu řízení opakovaně právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dosavadní žalobce navrhnout, aby do řízení na místo dosavadního účastníka vstoupil poslední z nabyvatelů práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107a o. s. ř.). Jestliže soud podle § 107a odst. 2 o. s. ř. usnesením vyhoví návrhu na vstup nového účastníka do řízení na místo dosavadního účastníka, stává se osoba, jejíž vstup do řízení je takto navržen, účastníkem řízení až právní mocí takového usnesení.

Písemné vyhotovení usnesení, kterým soud prvního stupně vyhověl návrhu na nařízení předběžného opatření v plném rozsahu a nařídil navrhovatelem požadované předběžné opatření bez slyšení ostatních účastníků řízení nebo sice po jejich slyšení, přičemž žádný z nich nevyslovil před rozhodnutím soudu s navrženým předběžným opatřením nesouhlas, nemusí obsahovat odůvodnění.

Z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., které upravuje zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), vyplývá, že pro řešení otázky, zda by došlo jinou právní kvalifikací skutku k porušení tohoto principu, je nezbytné jednoznačně vyřešit, jaký trestný čin (včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) by při správném právním posouzení zjištěné jednání obviněného naplnilo, neboť jen tak lze posoudit, zda se zákaz reformationis in peius v posuzovaném případě uplatní. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí). Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, ale na rozhodnutí odvolacího soudu o vině obviněného takovým přísnějším trestným činem. Pokud odvolací soud nemá dostatek podkladů pro takovou úvahu v provedeném dokazování a na základě něho ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, musí dokazování buď sám podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř. doplnit, anebo je povinen napadený rozsudek podle § 258 tr. ř. zrušit a ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, který pak dokazování v potřebných směrech doplní, přičemž při dalším rozhodování je vázán ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. zákazem reformationis in peius ve stejném rozsahu jako odvolací soud.

I. Jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, alinea druhá, tr. zák. je vyloučen. Trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zák. je totiž ve vztahu k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. deliktem subsidiárním, neboť ohledně včasného a řádného vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně nebo jiné podobné platby (např. cla). Dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně nebo jiné podobné platby ve větším rozsahu, skutek se posoudí jen jako trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zák., a nikoli též jako trestný čin podle § 148a odst. 1, alinea druhá, tr. zák. II. U trestného činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle § 124 odst. 1 tr. zák., jako trestného činu s blanketní dispozicí, která odkazuje na více norem upravujících zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, je třeba postupovat tak, aby bylo z výroku o vině odsuzujícího rozsudku zřejmé, který zákaz nebo omezení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží obviněný porušil.

Skutečnost, že mladistvý je členem společné domácnosti spolu se svými rodiči a tito mají vůči němu vyživovací povinnost, neznamená, že by určitá část jejich majetku byla ve vlastnictví mladistvého. Požadoval-li tedy mladistvý na svých rodičích vydání finančních prostředků pod pohrůžkou násilí, dopustil se provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť tyto finanční prostředky byly pro něj věcí cizí.