Sešit č. 5/2007

Dobou jednoho roku, po kterou povinný nepobírá mzdu buď vůbec nebo alespoň v takové výši, aby z ní mohly být prováděny srážky, se ve smyslu ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. rozumí doba dvanácti po sobě jdoucích měsíců počítaných zpětně ode dne, kdy soud rozhoduje o zastavení výkonu rozhodnutí z tohoto důvodu.

K prokázání exekučního titulu, kterým je seznam přihlášených pohledávek ve smyslu ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, postačí oprávněnému předložit výpis ze seznamu seznam přihlášených pohledávek podle § 21 odst. 3 uvedeného zákona.

Pravomoc soudu členského státu Evropského společenství ve věci výkonu rozhodnutí je dána místem skutečného výkonu rozhodnutí podle způsobu jeho provedení; výkon má být proveden tam, kde je s ohledem na konkrétní okolnosti reálné dosáhnout účelu výkonu (tj. požadované plnění skutečně vymoci), tedy kde povinný má (může mít) postižitelný majetek, z něhož může být uspokojena pohledávka oprávněného [článek 22 bod 5 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech].

Součástí zákonných povinností rodiče je též zajištění péče o zdraví nezletilého dítěte. Neplnění takové povinnosti tedy může zakládat zákonný znak „neplnění zákonné povinnosti zaopatřovat jiného“ ve smyslu § 213 odst. 1 tr. zák. o trestném činu zanedbání povinné výživy, avšak jen tehdy, není-li péče o zdraví dítěte jeho rodičem zajištěna buď po hmotné stránce poskytováním potřebných finančních prostředků (např. na nákup léků, na provedení nezbytných lékařských úkonů), anebo poskytováním takové péče o zdraví dítěte v naturální formě (např. podáváním léků, odvozem k lékařskému vyšetření). Jestliže rodič nezletilého dítěte jen využije svého oprávnění a odmítne za ně udělit souhlas s konkrétním lékařským výkonem nebo způsobem jeho léčby navrhované lékařem (srov. ustanovení čl. 6 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, uveřejněné pod č. 96/2001 Sb. m. s., § 23 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů), pak v takovém jednání nelze spatřovat trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr. ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci.

Vzhledem k tomu pak je i pro počátek běhu lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) významný toliko okamžik doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je oprávněn podat za obviněného dovolání jen do dvou měsíců od tohoto doručení. Pozdější doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému po uplynutí této lhůty poté, co pominuly důvody konání řízení proti uprchlému (např. v souvislosti s jeho oprávněním podle § 306a odst. 2 tr. ř.), nemá na její běh již žádný vliv. 

Jestliže obhájce má za to, že se proti obviněnému konalo řízení jako proti uprchlému, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky vyplývající z ustanovení § 302 tr. ř., a v důsledku toho byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení či veřejném zasedání odvolacího soudu, může podat dovolání s tím, že uvedená skutečnost zakládá důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 57/2005-II. Sb. rozh. tr.).

Byl-li na majetek toho, kdo je povinen platit výživné, prohlášen konkurs, trvá i nadále jeho vyživovací povinnost, přestože za úpadce platí výživné zpravidla správce konkursní podstaty, a to z majetku, který je v konkursní podstatě. Pokud ovšem takový úpadce ví, že za něj správce konkursní podstaty neplatí výživné, a jestliže úpadci byla ponechána ta část mzdy (platu), která jinak patří do konkursní podstaty a z níž má možnost platit výživné, je povinen tak činit. Neplatí-li úpadce sám výživné za této situace, může spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

I. Jestliže obviněný jako dlužník jiné osoby založil obchodní společnost a bez odpovídající protihodnoty převedl do jejího majetku určitou věc použitelnou k uspokojení pohledávky věřitele (např. motorové vozidlo), naplnil tím zákonný znak trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající ve „zcizení části svého majetku“. Zatímco věc, která je ve vlastnictví dlužníka jako fyzické osoby, může být použita k uspokojení jeho věřitele, věc, již takový dlužník převedl do majetku obchodní společnosti (byť jde např. o jednočlennou společnost s ručením omezeným), je ve vlastnictví této společnosti, která má majetkovou samostatnost, a není-li tato společnost v žádném právním vztahu k věřiteli, nemůže být její majetek použit k uspokojení věřitele té fyzické osoby, která je společníkem obchodní společnosti. II. Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze spáchat dispozicemi s takovými věcmi dlužníka, které nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 322 odst. 3 o. s. ř., tj. které podnikatel nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výkonu rozhodnutí jsou tedy vyloučeny jen věci, jejichž odnětí by povinnému zcela znemožnilo jeho podnikání v příslušném oboru. Takto ovšem nejsou vyloučeny věci, které povinný sice používal k podnikání v určitém oboru, ale pokud i bez nich může nadále vykonávat podnikatelskou činnost, byť s některými omezeními (srov. rozhodnutí pod č. 33/2003 Sb. roz. obč.). III. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák. není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání. Pokud se pachatel dopustil trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že majetek použitelný k uspokojení pohledávky jeho věřitele, která vzešla z podnikání pachatele jako fyzické osoby, převedl na společnost s ručením omezeným, za kterou pachatel vystupoval v postavení jednatele, lze mu uložit trest zákazu činnosti spočívající jak v zákazu podnikání jako fyzické osoby v určitém oboru, tak v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností.