Sešit č. 4/2016

Závazný pokyn policejního prezidenta č. 83/2006, kterým se upravuje postup orgánů Policie České republiky v souvislosti s řízením o přestupcích, je interní normativní instrukcí, ale není obecně závazným normativním právním aktem, a proto sám o sobě není ani „jiným právním předpisem“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud však jednotlivá ustanovení citovaného závazného pokynu vymezují povinnosti policisty v souladu s příslušným zákonem, zejména zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a nestanoví-li více povinností či omezení než zákon, na jehož podkladě byl pokyn vydán, pak se tím jen konkretizují zákazy, příkazy a povinnosti stanovené zákonem. Vykonával-li policista svou pravomoc v rozporu s takto konkretizovanými zákazy, příkazy nebo povinnostmi, lze u něj dovodit postup „odporující jinému právnímu předpisu“ i s poukazem na závazný pokyn policejního prezidenta.

Majetková dispozice spočívající v „zatížení věci, která je předmětem závazku“, jako jeden z alternativních způsobů nedovoleného nakládání dlužníka se svým majetkem podle § 222 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, brání nebo alespoň ztěžuje dlužníkovi povinnost splnit pohledávku věřitele. Předmětem (objektem) zatížení tedy vždy musí být takový majetek dlužníka, který je způsobilý k uspokojení pohledávky věřitele. Zároveň se vyžaduje, aby dlužník, který využije takového zajišťovacího prostředku, neměl jiný (další) majetek způsobilý k reálnému splnění dluhu poškozeného věřitele (srov. rozhodnutí č. 56/2003 Sb. rozh. tr.). Znak „zatíží věc, která je předmětem závazku“, tedy předpokládá jednání dlužníka, který svůj jediný majetek způsobilý k uspokojení pohledávky poškozeného věřitele zatíží ve prospěch třetí osoby. Vyvolá tím situaci, kdy poškozený věřitel nemůže uspokojit svou pohledávku vůči takovému dlužníku, neboť např. zástavní věřitel, v jehož prospěch dlužník využil zajišťovacího práva, má přednostní právo na poskytnutí plnění ze zástavy, resp. z jejího zpeněžení. Při nedostatku dalšího majetku dlužníka se pak poškozenému věřiteli nedostane plnění, které je předmětem závazku mezi dlužníkem a tímto věřitelem.

Jestliže v hlavním líčení soud prvního stupně postupem podle § 230 odst. 2 nebo 3 tr. ř. nevyhradí rozhodnutí o ochranném opatření (např. o návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci) veřejnému zasedání, není součástí jeho rozhodnutí (rozsudku) negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, eventuálně že se zamítá návrh státního zástupce na jeho uložení. V odůvodnění rozhodnutí však stručně vysvětlí úvahy, které jej vedly k nevyhovění návrhu na uložení ochranného opatření. Jiná situace nastane v případě, kdy soud v hlavním líčení podle § 230 odst. 2 nebo 3 tr. ř. vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání, pak po skončení dokazování ve veřejném zasedání je povinen učinit i případný negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, nebo že se návrh státního zástupce na jeho uložení zamítá, nejsou-li splněny podmínky pro jeho uložení.

Znak dokonaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku. Není však vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.