Datum: 29.05.2019
Sp. zn.: 5 Tdo 490/2019
Nejvyšší soud
I. Pro naplnění skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodující především existence závazkového právního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem (viz rozhodnutí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). K uplatnění trestní odpovědnosti za uvedený přečin je proto nezbytné učinit jednoznačný závěr o tom, co bylo právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu mezi pachatelem jako dlužníkem a poškozeným jako věřitelem, tedy zda tento právní důvod vyplývá z konkrétní smlouvy nebo dohody (včetně tzv. nepojmenované smlouvy anebo dohody o převzetí dluhu), či z jiných skutečností, pokud mohou mít právní význam pro vznik dluhu u pachatele (např. z toho, že pachatel přistoupil k dluhu jiného).
II. Při řešení otázky, zda byly naplněny znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za situace, kdy je z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, že je dlužník v úpadku a není schopen plně uspokojit pohledávky všech svých věřitelů, je třeba ke zjištění výše způsobené škody stanovit jak hodnotu zcizeného majetku dlužníka použitelného (po jeho případném zpeněžení) k uspokojení pohledávek věřitelů, tak i výši všech dluhů dlužníka. Výše škody u každého poškozeného věřitele pak nemůže odpovídat celé nominální hodnotě jeho neuspokojené pohledávky, ale je nutno vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů, není-li zde důvod uspokojovat pohledávky věřitele jinak (např. přednostně, jde-li o zajištěné věřitele).
III. I když otázka, zda je pachatel přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku dlužníkem, je předběžnou otázkou, která se týká posouzení viny obviněného a kterou posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně (§ 9 odst. 1 tr. ř.), nemůže soud v trestním řízení ignorovat rozhodnutí soudu učiněné v občanském soudním řízení o tom, že nevznikl závazek mezi určitými osobami, jímž se měl obviněný stát dlužníkem (např. na základě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti). Soud rozhodující v trestním řízení tedy nemůže dospět k opačnému závěru založenému jen na argumentu, že je oprávněn samostatně posoudit tuto otázku jako předběžnou odlišně od soudu v občanskoprávním řízení, není-li z takového závěru zřejmé, na základě jaké skutečnosti se obviněný měl stát dlužníkem věřitele.
Dospěje-li soud rozhodující v trestním řízení při řešení předběžné otázky k odlišnému právnímu názoru, než jaký zaujal soud rozhodující o téže otázce v občanském soudním řízení, je povinen tuto odchylku náležitě odůvodnit.