Sešit č. 1/2013

Dlužník nebo jiný dlužníkův věřitel má ve smyslu ustanovení § 147 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona právo na náhradu škody nebo jiné újmy, která mu vznikla zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu také vůči insolvenčnímu navrhovateli, jehož insolvenční návrh zamítl insolvenční soud jen proto, že nedoložil svou splatnou pohledávku proti dlužníku (§ 105 insolvenčního zákona). Insolvenční navrhovatel, jehož odpovědnost za škodu nebo jinou újmu vzniklou zahájením insolvenčního řízení a opatřeními přijatými v jeho průběhu je dovozována jen proto, že coby důvod zamítnutí insolvenčního návrhu v insolvenčním řízení vyšlo najevo, že sporné skutečnosti týkající se jeho pohledávky nebude možné osvědčit pouze listinami a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů, by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o pohledávce, se této odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že v době zamítnutí insolvenčního návrhu jeho splatná pohledávka proti dlužníku po právu existovala.

Doručuje-li se rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci, podle § 265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta k podání dovolání od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Uvedené ustanovení se však neuplatní, pokud obviněný v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci. Požádá-li obviněný o ustanovení obhájce a jsou-li splněny podmínky podle § 33 odst. 2, 4 tr. ř., musí mu být neprodleně ustanoven.

S právy a závazky souvisejícími s privatizovaným majetkem přecházejí na jeho nabyvatele s vlastnickým právem k privatizovanému majetku také práva z licenční smlouvy (licenčních smluv).

Jestliže soud shledá, že jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o vině neuvádí skutková zjištění o dřívějších potrestáních pachatele pro zvlášť závažný zločin a ani odkaz na ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, protože se nejedná o okolnost dotýkající se viny, ale jen o mimořádný způsob ukládání trestu (k tomu č. 23/2012 Sb. rozh. tr.). Odkaz na ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku se uvede jen ve výroku o trestu, a to pouze tehdy, je-li skutečně ukládán trest odnětí svobody za podmínek v něm stanovených. V takovém případě pak není významné, zda konkrétně uložený trest odnětí svobody je vyměřen nad horní hranicí nemodifikované zákonné trestní sazby zvlášť závažného zločinu, či nikoliv. Odsuzuje-li soud pachatele za zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, a neukládá mu trest odnětí svobody ve zvýšené sazbě podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, může přihlédnout k okolnosti, že pachatel již byl pro zvlášť závažný zločin potrestán, jako k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, s čímž se vypořádá toliko v odůvodnění rozhodnutí.

Vznikem škody ve smyslu § 55 odst. 1 písm. a) zákona č. 449/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se míní škodná událost, tedy každé jednotlivé škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet prekluzivní lhůta k uplatnění nároku u uživatele honitby. Je-li rozsah škody zřejmý okamžitě (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), činí prekluzivní lhůta pro vyčíslení výše škody shodně 20 dní počítaných od téhož okamžiku. Projeví-li se poškození plodin až poté, co byla provedena jejich sklizeň (jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu), zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce 15 dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně (§ 55 odst. 2, věta druhá, zákona).

Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je podle § 30 odst. 3 tr. ř. vyloučen státní zástupce, který vykonával dohled ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nejen tehdy, jestliže dal k napadenému usnesení výslovně písemný pokyn podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, ale i tehdy, jestliže smyslem jeho přípisů, byť takto výslovně neoznačených, bylo usměrnit postup státního zástupce nejblíže nižšího státního zastupitelství, který vykonával dozor v přípravném řízení, tak, aby bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán skutek, neboť jde o postup, jehož význam je fakticky stejný jako pokyn podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Nadřízeným státním zástupcem podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. se rozumí státní zástupce státního zastupitelství nejblíže vyššího státního zastupitelství vůči tomu, u něhož je činný státní zástupce, který vykonává dozor v přípravném řízení. Pokud je tento nadřízený státní zástupce vyloučen z rozhodování o stížnosti z důvodu uvedeného v § 30 odst. 3 tr. ř. a rozhodnout nemůže ani jiný státní zástupce téhož nadřízeného státního zastupitelství, je nadřízeným státním zástupcem ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce jiného státního zastupitelství stejného stupně. O odnětí a přikázání věci je třeba rozhodnout v souladu s procesními pravidly uvedenými v ustanoveních § 12a zákona o státním zastupitelství a v § 25 tr. ř. per analogiam.

Tlumočníku, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však jinak výdělečně činný, přísluší kromě odměny za tlumočnický úkon i náhrada za ztrátu na výdělku za dobu strávenou provedením tlumočnického úkonu při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět za předpokladu, že doloží, že v době, za niž požaduje příslušnou náhradu, skutečně měl vykonávat jinou výdělečnou činnost.