Rok 2024

Procesní úkon, jímž dlužník v posledních 3 měsících před podáním insolvenčního návrhu vzal zpět svůj předchozí insolvenční návrh a na jehož základě insolvenční soud zastavil insolvenční řízení podle § 130 odst. 1 insolvenčního zákona, není zpětvzetím návrhu na povolení oddlužení; použití ustanovení § 395 odst. 5 insolvenčního zákona je v takovém případě vyloučeno. To platí i tehdy, jestliže dlužník spojil s předchozím insolvenčním návrhem i návrh na povolení oddlužení.

Za odstranění nebezpečí ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze považovat dočasné znepřístupnění internetových stránek, prostřednictvím kterých pachatel uváděl v omyl jiné osoby, aby od nich vylákal peníze na nákup neexistujících dluhopisů v rozsahu způsobení škody velkého rozsahu. Takové jednání není důvodem zániku trestní odpovědnosti za přípravu zločinu podvodu podle § 20 odst. 1 a § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.

Věřitel jako remitent směnky je oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení vedeného na majetek směnečného rukojmího pohledávku z blankosměnky jako pohledávku podmíněnou ve smyslu § 173 odst. 3 insolvenčního zákona.

I. Za spolupachatele trestného činu podle § 23 tr. zákoníku lze považovat jen osoby trestně odpovědné, z nichž některé mohou jednat též jako přímí pachatelé (ve smyslu § 22 odst. 1 tr. zákoníku) a jiné jako nepřímí pachatelé (ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku), pokud jednak samy zčásti vykonají činnost v souhrnu tvořící jednání vyžadované příslušnou skutkovou podstatou trestného činu, jednak k tomu zčásti využívají jiného jako tzv. živého nástroje.

II. Značný prospěch ve smyslu § 251 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba vykládat jako tzv. čistý prospěch, tedy jako výnos z trestné činnosti snížený o náklady vynaložené na jeho dosažení (viz stanovisko č. 1/1990 Sb. rozh. tr.), jehož výše musí dosáhnout hranice podle § 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku. Pro zjištění celkového čistého prospěchu trestného činu neoprávněného podnikání sestávajícího z více dílčích aktů zahrnutých do souvislého jednání je proto třeba souhrn čistých zisků z úspěšných dílčích aktů snížit o souhrn ztrát z neúspěšných dílčích aktů (spočívajících např. v úbytcích peněz z důvodu dosud zcela nesplacených jistin zápůjček poskytnutých pachatelem). Při stanovení celkového prospěchu přitom nelze vycházet pouze z účetnictví pachatele nebo z podaného daňového přiznání, ale ze skutečně zjištěných veškerých aktivit neoprávněného podnikatele, úspěšných i ztrátových.

Prostředníkovi může být podle § 4 odst. 3 zákona č. 221/2006 Sb. uložena pouze taková povinnost, jež spočívá ve zdržení se samotného poskytování určitých jím nabízených prostředků nebo služeb (a to podle okolností v úplném nebo částečném rozsahu), nikoli však taková povinnost, která v konečném důsledku představuje určení konkrétního způsobu, jakým se má prostředník takového poskytování (teprve) vyvarovat.

I. Důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.

II. Vyhlášením plného znění výroku rozsudku předsedou senátu ve smyslu § 128 odst. 1, 2 tr. ř. se rozumí především jeho ústní přednes, může však být provedeno i jiným způsobem, kterým se strany i veřejnost mohou seznámit s jeho obsahem v jednací síni, zejména za využití technického zařízení (např. čtecího zařízení, zobrazení výroku rozsudku na obrazovku či plátno v jednací síni) nebo předložením písemného vyhotovení výrokové části rozsudku.

Hodnocení primárních zranění podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví zahrnuje i bolesti spojené s první operací u zlomenin a uzavřených poranění kostí či jiných systémů organismu. Případné další operace či jiné obdobné invazivní zákroky se hodnotí samostatně podle položek, které odpovídají charakteru zásahu při prováděném výkonu. Takto samostatně se odškodňují jen operace a svou intenzitou s nimi srovnatelné invazivní zákroky. Možné je přitom analogické použití položek uvedených v části B Metodiky, které se svou povahou a závažností nejvíce blíží příslušnému poškození zdraví, přičemž lze uvažovat i o poměrném krácení položek tam, kde obtíže způsobené aplikací lékařských přístrojů a postupů jsou méně bolestivé než ty, na něž míří příslušné položky, jsou-li užity pro ohodnocení primárních zranění. V ostatních případech jsou běžné zdravotnické zákroky obvykle spojené s léčením primárního zranění zahrnuty v příslušné položce tomuto zranění odpovídající a samostatně se neodškodňují. V případech, kdy se léčení zranění vzniklých v příčinné souvislosti se škodní událostí svou složitostí, délkou či bolestivostí podstatným způsobem vymyká obvyklému průběhu léčby srovnatelných zranění, je na místě základní ohodnocení bolesti odpovídajícím způsobem zvýšit, a to nejspíše navýšením bodového hodnocení relevantních položek v rozsahu zpravidla nepřevyšujícím 20 %. Základním hlediskem pro úvahu o analogickém použití položek Metodiky je srovnání povahy a závažnosti zdravotnických zákroků nejen s položkami takto analogicky použitými, ale i s položkami hodnotícími jiná poškození zdraví.