Rok 2014

„Výzvou soudu“ ve smyslu znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se rozumí výzva k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 321 odst. 1 tr. ř. Povahu takové výzvy nemá usnesení, jímž se podle § 323 odst. 1 tr. ř. odkládá výkon trestu odnětí svobody s uvedením dne, do kterého se odklad povoluje. V takovém případě je třeba učinit novou výzvu podle § 321 odst. 1 tr. ř., která může být spojena i s usnesením o odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

Náklady řízení spočívající v nákladech na obhajobu v trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nelze odepřít poškozenému (jako náklady, které nebyly vynaloženy účelně ve smyslu § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) jen proto, že jde o náklady vynaložené na obhajobu druhým obhájcem poškozeného.

Zákonná podmínka pro vyslovení povinnosti obviněného hradit náklady trestního řízení je splněna již tím, že byl pravomocně uznán vinným, přičemž není podstatné, jak byl skutek, v němž byl shledán čin soudně trestný, právně kvalifikován. Jestliže byl v trestním řízení vedeném pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako jednočinný souběh trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví pro účely trestního řízení a k objasnění mechanismu vzniku a povahy zranění poškozeného vyhotoven znalecký posudek, k jehož podání byli přibráni nejméně dva znalci, přičemž po provedení tohoto důkazu v hlavním líčení byl obviněný pravomocně uznán vinným pouze trestným činem výtržnictví, uloží se mu povinnost hradit náklady spojené i s podáním tohoto znaleckého posudku ve smyslu § 152 odst. 1 písm. e), odst. 3 tr. ř., § 3 písm. a) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost hradit náklady řízení pouze v jejich základní výměře podle § 1 citované vyhlášky by přicházela v úvahu toliko v případě, že by znalecký posudek byl zpracován jen ke skutku, ohledně něhož nebyl obviněný pravomocně uznán vinným.

Samotná okolnost, že poškozený je plátcem daně z přidané hodnoty, neznamená, že nemá nárok na náhradu škody včetně této daně, kterou zaplatil v rámci ceny opravy, jestliže není najisto doloženo, že zároveň uplatnil nebo byl oprávněn uplatnit u správce daně odpočet na vstupu u konkrétního přijatého zdanitelného plnění (opravy).

Skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naplní pachatel, který jako řidič podle § 123c odst. 3 a § 123d odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, pozbyl řidičské oprávnění na základě rozhodnutí orgánu veřejné moci a řídil motorové vozidlo v době do jednoho roku ode dne pozbytí řidičského oprávnění podle tohoto zákonného ustanovení. Pokud řídil motorové vozidlo po uplynutí této lhůty, byť nepožádal o navrácení řidičského oprávnění, nedopustil se přečinu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V takovém jednání, které však není v souladu se zákonem, je možné spatřovat přestupek podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obdobně to platí pro držitele řidičského průkazu podle § 123c odst. 7, 8 posledně citovaného zákona. 

Stejně tak jednání řidiče, jemuž byl uložen trest nebo sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu nejméně jednoho roku a který vykonal uložený trest nebo sankci, ale dosud neprokázal zákonem stanovenou odbornou a zdravotní způsobilost k vrácení řidičského oprávnění a řídil motorové vozidlo, nevykazuje zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ale takové jednání by mohlo být příslušným orgánem posouzeno jako výše označený přestupek.

Má-li být mezitímním rozsudkem rozhodnuto o základu nároku spoluvlastníka na zaplacení náhrady za užívání věci druhým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, předpokládá rozhodnutí o základu nároku také posouzení rozsahu a kvality užívání společné věci; kvality užívání tam, kde užívají věc oba spoluvlastníci, a nejedná se o výlučné užívání společné věci některým ze spoluvlastníků.

I. Jestliže pachatel sám nebo jako spolupachatel padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a poté jej sám takto použije, dopouští se pouze trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea 1 tr. zákoníku, a nikoli též podle § 234 odst. 3 alinea 2 tr. zákoníku, neboť jen realizuje úmysl použít platební prostředek jako pravý nebo platný, který měl již v době jeho padělání či pozměnění. Pokud pachatel použil padělaný platební prostředek k bezhotovostní platbě a současně tím způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, je nutno jeho jednání posoudit nejen jako trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku, ale též jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž jde o trestné činy spáchané v jednočinném souběhu. Tzv. faktická konzumpce je v takovém případě vyloučena, neboť s ohledem na skutkové okolnosti spáchaného trestného činu podvodu ho zpravidla nelze považovat za vedlejší, málo významný produkt základního trestného činu vzhledem k různosti objektů obou trestných činů a k tomu, že trestný čin podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku nevyžaduje obohacení pachatele nebo jiné osoby ani způsobení škody. 

II. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, ale v majetku peněžního ústavu. Pokud tedy pachatel neoprávněně odčerpal peněžní prostředky z účtu, škoda vznikla peněžnímu ústavu, nikoli majiteli účtu. Poškozeným je proto peněžní ústav.