Rok 2012

Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele (tj. v recidivě) ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu krádeže byl v odvolacím řízení konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání pro čin stejné nebo nižší závažnosti, které splňuje zákonem stanovené podmínky, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud je tato skutečnost obsažena alespoň v jeho odůvodnění, resp. jestliže ji soudy vzaly za prokázanou a vycházely z ní. Takové dřívější odsouzení nebo potrestání obviněného je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde pouze k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo. Jestliže tedy existuje jiné dřívější odsouzení (potrestání) obviněného, které i po dni 1. 1. 2010 zakládá znak recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku u činu obviněného spáchaného před tímto dnem, pak nelze na základě ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 tr. zák.) dospět k závěru, že pro obviněného je příznivější nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 jen proto, že v popisu skutku soudu prvního stupně je uvedeno toliko takové předchozí odsouzení (potrestání) zakládající recidivu ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pouze do 31. 12. 2009, a nelze tak ani učinit závěr, že jde od 1. 1. 2010 o čin beztrestný, popřípadě že z tohoto důvodu zanikla trestnost činu.*) *) Poznámka redakce: Srov. znění § 205 odst. 2 tr. zákoníku po novele provedené zákonem č. 330/2011 Sb.

Soud, který rozhoduje o nárocích dítěte na výživné v řízení, které sice začalo ještě v době nezletilosti dítěte, ale končí už v době, kdy dítě nabylo zletilosti, rozhodne o jeho nároku na výživné i za dobu zletilosti podle stavu ke dni rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Okruh účastníků je pro část řízení týkající se výživného na dobu po dosažení zletilosti dítěte sice užší o rodiče, vůči kterému návrh zletilého dítěte nesměřuje, avšak tento rodič se řízení dále účastní, protože se v něm rozhoduje i o výživném dítěte za dobu do jeho zletilosti.

Jestliže rozhodnutím odvolacího soudu nabyl právní moci rozsudek, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, tak jeho právní mocí začíná i výkon tohoto trestu (srov. č. 8/1969 Sb. rozh. tr.) Proto jednání obviněného, který byl osobně přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu a vyhlášení takového rozhodnutí, a poté řídil motorové vozidlo, může za splnění dalších podmínek naplňovat znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Při rozhodování o náhradě nákladů řízení o výživné se sazba odměny advokáta určuje podle § 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

Pokud trestní zákon České republiky účinný v době rozhodování soudu o uznání cizozemského rozhodnutí neznal takový druh ochranného opatření spojeného s omezením osobní svobody, jaký byl pachateli uložen cizozemským soudem, je nutno podle § 451 odst. 3 tr. ř. per analogiam rozhodnout o přeměně tohoto opatření na ústavní ochranné léčení podle § 72 tr. zák. nebo zabezpečovací detenci podle § 72a tr. zák. Na zabezpečovací detenci je možno opatření uložené cizozemským soudem přeměnit jen za splnění podmínek ustanovení § 72a tr. zák.*) *) Poznámka redakce : Nyní jde o ochranná opatření podle § 99 a § 100 tr. zákoníku, přičemž v případě zabezpečovací detence s účinností od 1. 12. 2011 (novela tr. zákoníku č. 330/2011 Sb.) se již nevyžaduje, aby čin za okolností uvedených v ustanovení § 100 odst. 1 tr. zákoníku musel naplňovat podle českého trestního práva znaky zvlášť závažného zločinu.

Žalobě podané proti úpadci po prohlášení konkursu na jeho majetek pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, nelze se zřetelem k ustanovením § 14 odst. 1 písm. a/ a d/ zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění účinném do 31. 12. 2007) vyhovět ani rozsudkem pro zmeškání. Pro závěr, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř., neboť  úpadce není v takovém sporu po dobu trvání účinků konkursu pasívně věcně legitimován,  není rozhodné, že skutečnost, že byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného, vyšla v řízení najevo až v souvislosti s odvoláním žalovaného (úpadce) proti rozsudku pro zmeškání.

I. Trestný čin týrání zvířat byl spáchán na místě veřejnosti přístupném ve smyslu § 302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku i tehdy, jestliže se ho pachatel dopustil sice v soukromém prostoru, do něhož není volný přístup, pokud ovšem veřejnost mohla negativně vnímat projevy týrání z jiného veřejně přístupného místa, např. ze sousedícího pozemku, který nebyl dostatečně oddělen ani oplocením, a nebyla vytvořena ani žádná jiná bariéra zabraňující vizuálnímu pozorování i zvukovému vnímání projevů týrání.II. K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel spáchal tento trestný čin na „větším počtu zvířat“, je třeba, aby se tak stalo nejméně na sedmi zvířatech.