Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.04.1992, sp. zn. 2 Cao 33/92, ECLI:CZ:NS:1992:2.CAO.33.1992.1
Datum: 12.02.1992 Sp. zn.: 2 Cao 33/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 12.02.1992 Sp. zn.: 2 Cao 33/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 20.11.1992 Sp. zn.: 6 To 49/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 18.11.1992 Sp. zn.: 2 Cao 251/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 23.10.1992 Sp. zn.: 1 Tz 88/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 14.05.1992 Sp. zn.: 2 Cao 77/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 23.10.1992 Sp. zn.: 4 Tz 37/92 Nejvyšší soud ČR
Datum: 29.05.1992 Sp. zn.: 4 To 39/92 Nejvyšší soud ČR
K problematice předmětu dokazování a rozsahu dokazování v přípravném řízení.
Zásadu in dubio pro reo nemůže prokurátor aplikovat tak, že v přípravném řízení neprovede část důkazů významných pro zjištění skutečností rozhodných z hlediska zákonných znaků trestného činu a že skutečnosti, k jejichž objasnění měly směřovat neprovedené důkazy, neuplatní v podané obžalobě. Takový postup je v rozporu se zásadou, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjišťovat skutečný stav věci (§ 2 odst. 5 tr.ř.) a nemůže být odůvodněn ani zřetelem na rychlost řízení.