Rok 1992

V konaní o určenie neplatnosti zmluvy o prevode nehnutelnosti sa predmet konania úzko týka vzniku, zmeny či zániku vlastníctva k nehnutelnosti. Preto miestnu príslušnosť na prejednanie takejto žaloby treba posudzovať podla ustanovenia § 88 ods. 1 písm. h) O.s.p.

Vzniku nároku na odškodnění podle § 23 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebrání skutečnost, že k dílčímu odškodnění již došlo na základě řízení podle zák.č. 82/1968 Sb. dříve vyplacená částka se do celkové sumy nároků započte.

Jestliže účastník občanského soudního řízení vezme zpět návrh na zahájení řízení, ale jen podmíněně, nemůže soud posuzovat tento jeho úkon jako učiněný bez podmínky. Účastníkem projevená podmíněnost procesního úkonu, pokud na ní účastník trvá, brání tomu, aby úkon vyvolal zamyšlené účinky.

Trestný čin velezrady též podle § 78 odst. 1, 3 písm. f) zák.č. 86/1950 Sb., je trestným činem podléhajícím rehabilitaci podle § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.

Při rozhodování o připuštění zpětvzetí návrhu na zahájení řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví v době, kdy od zániku tohoto spoluvlastnictví uplynula doba delší tří let, je povinností soudu poučit účastníky řízení o významu a důsledcích ustanovení § 149 odst. 4 o.z., aby bylo zřejmé, že oba bezpodíloví spoluvlastníci jsou srozuměni s důsledky, které ohledně jejich zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů nastanou.

Súd rozhodujúci o určení primeraného trestu v zmysle § 2 ods. 2 zák. č.119/1990 Zb. o zaradení do nápravnovýchovnej skupiny rozhodne iba vtedy, ak ukladá nepodmienečný trest odňatia slobody, ktorý ani v čase rozhodovania súdu o rehabilitácii nebol vykonaný a jeho výkon prichádza do úvahy. Pri treste odňatia slobody už vykonanom, resp. treste výkon ktorého neprichádza do úvahy je takýto výrok nadbytočný, nakolko určenie primeraného trestu slúži len pre potreby odškodňovania v zmysle § 23 a nasl. cit. zákona.

Předpokladem přiměřeného zvýšení částky odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 32/1965 Sb.) je existence takových skutečností, které umožňují závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním za bolest nebo ztížení společenského uplatnění, které již samo představuje náhradu za prokazatelné nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování i plnění jeho životních a společenských potřeb a úkolů. Přiměřené zvýšení nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. přichází v úvahu jen zcela vyjímečně v případech hodných mimořádného zřetele, kdy kulturní, sportovní či jiné zapojení poškozeného před úrazem bylo na vysoké úrovni a mimořádné.