Sešit č. 9/2012

Vyrozumění o soupisu majetku do majetkové podstaty dle § 224 odst. 1, věty druhé, insolvenčního zákona musí kromě označení majetku pojatého do soupisu a označení insolvenční věci (včetně osoby dlužníka a insolvenčního správce, který výzvu činí) dále obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu, délce a počátku běhu lhůty k jejímu podání, uvedení osoby, vůči níž má žaloba směřovat, označení soudu, u něhož má být podána, jakož i poučení o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby.

Žaloba z "lepšího práva" proti (bývalému) správci konkursní podstaty založená na argumentu, podle něhož byla výše odměny správce konkursní podstaty určena nesprávně (posuzováno až z pohledu následně nastalých skutečností - zrušení exekučních titulů, na základě kterých vymohl správce konkursní podstaty do majetku podstaty od třetí osoby peněžitou pohledávku), nemůže být důvodná.

Zástavní dlužník, jenž po zpeněžení zástavy v konkursu vedeném podle zákona č. 328/1991 Sb. na majetek osobního dlužníka nabyl postoupením pohledávku přihlášeného odděleného (zástavního) věřitele po zániku zajištění (zástavního práva) zpeněžením (§ 28 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007) a zároveň předtím, než oddělený (zástavní) věřitel obdržel odpovídající výtěžek zpeněžení zajištění (§ 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona), má pouze právo na uspokojení postoupené pohledávky v konkursu vedeném na majetek osobního dlužníka vyplacením sedmdesáti procent výtěžku zpeněžení zajištění na něj připadajícího (§ 28 odst. 2 a 4 uvedeného zákona). Vyloučení celého výtěžku zpeněžení zajištění cestou vylučovací žaloby dle § 19 odst. 2 uvedeného zákona se na základě argumentu, že takovým postoupením splynula práva a povinnosti zástavního věřitele a zástavního dlužníka v jedné osobě (§ 584 obč. zák.), úspěšně domoci nemůže.

Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, nelze dovozovat, že by osoba vykonávající správu domu byla povinna zaplatit peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor třetí osoby.

Jestliže celkové náklady vynaložené poškozenými na opravu věci nesloužily v plném rozsahu k uvedení věci do předešlého stavu, nýbrž šly zčásti na úpravu součástí věci nepoškozených škodnou událostí a zčásti došlo provedením opravy ke zlepšení dosavadního stavu věci, není škůdce povinen hradit náklady přesahující prostředky nezbytné k obnovení stavu do původní hodnoty. Na tom nic nemění okolnost, že poškození pečlivě vybírali z nabídek na provedení opravy a že zároveň využili škodnou událost ke zkvalitnění věci.

Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

Rozpory v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu přísluší řešit velkému senátu Nejvyššího soudu; prosté převzetí názoru Ústavního soudu tříčlenným senátem Nejvyššího soudu ke sjednocení rozhodování nepostačuje.

Obviněnému náleží vůči státu nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.