Sešit č. 2/2012

I. Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., které vyžaduje v určitých případech souhlas poškozeného s trestním stíháním, se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba. Proto byla-li trestným činem způsobena škoda na majetku právnické osoby (např. obchodní společnosti) nebo je-li právnická osoba z jiného důvodu poškozeným (§ 43 odst. 1 tr. ř.), není trestní stíhání podmíněno souhlasem této právnické osoby, která nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. To platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř. II. Bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř., a že tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

I. Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití, nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (např. v důsledku nadměrného hluku oslavujících osob) ve spojení s vlivem alkoholických nápojů, které požil. II. V případě neukončeného pokusu stačí k zániku jeho trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu (viz rozhodnutí pod č. 16/1979 Sb. rozh. tr.). V případě ukončeného pokusu obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (popřípadě je třeba dobrovolně učinit oznámení o pokusu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem). Trestnost již ukončeného pokusu nezanikne upuštěním od opakování pokusu, a to ani tehdy, jestliže pachatel mohl bez obtíží opakovat tento pokus.

Jestliže cizinec získal povolení k trvalému pobytu na území České republiky na základě účelového souhlasného prohlášení o určení otcovství k dítěti, za jehož druhého rodiče jím byl v rozporu se skutečností označen český státní občan, jde o povolení získané na podkladě právního úkonu, kterým se obchází zákon /§ 87l odst. 1 písm. b) zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 21. 12. 2007 do 31. 12. 2010, § 87l odst. 1 písm. c) téhož zákona ve znění účinném od 1. 1. 2011/, a proto pobyt cizince na území České republiky nelze pokládat za oprávněný. Za této situace je trestným činem napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák. jednání pachatele, který za účelem získání povolení k trvalému pobytu pro cizince zjedná osobu (českého státního občana), jež účelově (zejména za úplatu) učiní nepravdivé prohlášení o svém otcovství k dítěti cizince, popřípadě provede-li pachatel i další úkony potřebné pro udělení povolení cizinci k trvalému pobytu na území České republiky, a to v úmyslu získat pro sebe peněžní odměnu. Dopustí-li se uvedeného jednání advokát právně zastupující takového cizince, je neoprávněným majetkovým prospěchem ve smyslu zákonného znaku trestného činu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 171d odst. 1 tr. zák. i smluvní odměna advokáta získaná od zastupovaného cizince.*) *)Poznámka redakce: nyní srov. ustanovení § 341 odst. 1 tr. zákoníku

V rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. o povinnosti odsouzeného nahradit odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem soud uloží odsouzenému, který nemá nárok na bezplatnou obhajobu, povinnost zaplatit státu stejnou částku, jakou soud předtím podle § 151 odst. 2 tr. ř. pravomocně přiznal tomuto obhájci a posléze mu ji i vyplatil, tj. nejen částku představující odměnu obhájce a náhradu jeho hotových výdajů, ale i částku připadající na daň z přidané hodnoty, pokud je obhájce plátcem této daně, a má tedy povinnost odvést ji státu.