Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.09.2014, sp. zn. 21 Cdo 3046/2013, ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3046.2013.1
Datum: 24.09.2014 Sp. zn.: 21 Cdo 3046/2013 Nejvyšší soud
Datum: 24.09.2014 Sp. zn.: 21 Cdo 3046/2013 Nejvyšší soud
Datum: 08.10.2014 Sp. zn.: 3 Tz 45/2014 Nejvyšší soud
Datum: 26.08.2014 Sp. zn.: 29 Cdo 4340/2011 Nejvyšší soud
Datum: 26.11.2014 Sp. zn.: 5 Tdo 1332/2014 Nejvyšší soud
I. K rozlišování úmyslné a nedbalostní formy zavinění u trestných činů ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 a § 157 tr. zákoníku.
II. Jestliže pachatel měl na prodej a prodával alkohol nebezpečný lidskému zdraví, a to bez kontrolních pásek, porušil tak důležitou povinnost uloženou mu podle zákona ve smyslu § 156 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a § 157 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť byť takové označení primárně slouží pro daňové účely, je současně i zárukou toho, že při výrobě nápojů z lihu byly dodrženy stanovené výrobní normy a postupy (srov. § 1 zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, ve znění účinném do 30. 11. 2013, nyní § 1 zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění pozdějších předpisů).
Tomuto postupu nebrání skutečnost, že k uvedenému porušení zákona se současně přihlíželo i z hlediska přečinu porušení předpisů o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle § 244 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, neboť zákaz dvojího přičítání téže okolnosti platí jen při posuzování okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu.
Datum: 29.09.2014 Sp. zn.: 29 ICdo 26/2012 Nejvyšší soud
Datum: 17.09.2014 Sp. zn.: 8 Tdo 942/2014 Nejvyšší soud
Poskytnutí přiměřené lhůty k nastoupení trestu odnětí svobody, aby si odsouzený mohl obstarat své záležitosti podle § 321 odst. 2 tr. ř., je fakultativním postupem soudu v případě, že nejsou dány okolnosti, které její poskytnutí vylučují. Odsouzený, jemuž bylo ve výzvě podle § 321 odst. 1 tr. ř. uloženo, aby trest nastoupil ihned, se tudíž nemůže takové lhůty domáhat a tato okolnost jej nezbavuje povinnosti se výzvě podrobit.
Odsouzený je povinen respektovat výzvu k nástupu trestu odnětí svobody podle § 321 odst. 1 tr. ř. i v případě, že se před tím, než tuto výzvu obdržel, dověděl, že rozsudek, jímž mu byl trest, k nástupu do jehož výkonu je vyzván, zrušen v rámci souhrnného trestu za podmínek § 43 odst. 2 tr. zákoníku v jiné trestní věci. Takový účinek však nastane až tehdy, když uvedený zrušující rozsudek nabude právní moci a sám se stane vykonatelným. Do té doby vykonatelnost původního rozsudku není dotčena a obviněný je povinen respektovat povinnosti, které mu z takového rozsudku stále plynou; tím spíše je povinen nastoupit výkon trestu, k němuž byl řádně v souladu se zákonem, tj. na podkladě postupu soudu při splnění podmínek stanovených v § 321 tr. ř., vyzván.
Datum: 25.09.2014 Sp. zn.: 21 Cdo 2811/2013 Nejvyšší soud
Zavinění ve formě nepřímého úmyslu je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn. Na srozumění jednajícího se způsobením škody lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit škodnímu následku, který si představoval jako možný, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.
Zavinění ve formě vědomé nedbalosti je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o „přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly.
Odvolací soud při posuzování, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, přihlíží – obdobně jako soud prvního stupně – zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod.
Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být - ve srovnání s náhradou nákladů řízení před soudem prvního stupně - jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením.