Sešit č. 4/2006

    23

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2005, sp. zn. 5 Tdo 1330/2005, ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1330.2005.1

    Datum: 20.10.2005 Sp. zn.: 5 Tdo 1330/2005 Nejvyšší soud

    I. Pro vyhodnocení, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák., je nezbytné vyřešení otázky, zda povinnému (resp. jiné osobě jednající za povinného) bylo řádně doručeno předvolání k jeho výslechu k prohlášení o majetku ve smyslu § 260d odst. 2 občanského soudního řádu. Podle § 260d odst. 2 občanského soudního řádu musí být předvolání k výslechu k prohlášení o majetku povinného doručeno nejméně 10 dnů přede dnem konání výslechu; předvolání se doručuje předvolanému do vlastních rukou. Zmíněnou 10denní lhůtu je třeba zachovat i při opakovaném předvolání k výslechu, pokud se první výslech nekonal např. v důsledku omluvené nepřítomnosti předvolaného. II. Pokud by obviněný nebyl objektivně schopen vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dostavit se na předvolání k výslechu u soudu k prohlášení o svém majetku podle § 260d odst. 2 občanského soudního řádu, pak by sice samotná skutečnost, že obviněný řádně neomluvil nedostavení se k tomuto výslechu, byla v rozporu se zákonem, ale nemohla by vést k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák. III. Spáchání trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák. je i v této alternativě podmíněno zjištěním, že obviněný měl majetek použitelný k alespoň částečnému uspokojení jeho věřitele, ale odmítnutím prohlášení o tomto majetku (nebo uvedením nepravdivých či hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení) znemožnil jeho řádné zjištění, např. zjištění, o jaký majetek jde a kde se nachází, a tím způsobil zmaření alespoň částečného uspokojení věřitele z majetku, jehož se prohlášení týká.
    22

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.09.2005, sp. zn. 8 Tdo 1019/2005, ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.1019.2005.1

    Datum: 15.09.2005 Sp. zn.: 8 Tdo 1019/2005 Nejvyšší soud

    Smrtí poškozeného, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., zaniká jeho způsobilost k právům a povinnostem podle § 7 odst. 2, věty první, obč. zák. Poškozenému, který zemřel, proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 228 tr. ř., třebaže ho před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení. Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti. Před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř. je třeba objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř.
    21

    Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.09.2005, sp. zn. 4 Tz 112/2005, ECLI:CZ:NS:2005:4.TZ.112.2005.1

    Datum: 13.09.2005 Sp. zn.: 4 Tz 112/2005 Nejvyšší soud

    I. Protože trestní stíhání se zahajuje vždy pro konkrétní skutek, a nikoli pro jeho právní kvalifikaci (§ 160 odst. 1 tr. ř.), případná změna právní kvalifikace stíhaného skutku v průběhu trestního stíhání bez dalšího neodůvodňuje postup odvolacího soudu podle § 260 tr. ř., tj. vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť v takovém případě se nejedná o neodstranitelnou procesní vadu. O uvedenou vadu však jde tehdy, je-li podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a v takovém případě je nutno podle § 260 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Naproti tomu důvod pro vrácení věci státnímu zástupci ze stadia odvolacího řízení od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2002) již nezakládá požadavek náležitého objasnění věci, a to ani tehdy, jestliže by se jednalo např. o rozsáhlé a před soudem obtížně proveditelné dokazování. II. Čin pachatele spáchaný před účinností zák. č. 537/2004 Sb. (tj. před 22. 10. 2004), který vykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 tr. zák. (v tehdy platném a účinném znění), po účinnosti citovaného zákona nelze s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. posoudit jako trestný čin obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák., byť by naplňoval všechny jeho zákonné znaky, neboť tato právní kvalifikace není pro pachatele příznivější. V takovém případě lze skutek kvalifikovat jako trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 tr. zák. ve znění účinném v době spáchání činu. Skutkové podstaty obou těchto trestných činů však nejsou zcela shodné, a proto v případě, když skutek nevykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi podle § 232a tr. zák. ve znění účinném od 22. 10. 2004, nelze jej posoudit ani jako trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle § 246 tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání, ale v úvahu přichází jeho posouzení jako trestného činu kuplířství podle § 204 tr. zák.
    20

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.09.2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1160.2005.1

    Datum: 14.09.2005 Sp. zn.: 3 Tdo 1160/2005 Nejvyšší soud

    Pod pojmem „týrání“ osob uvedených v ustanovení § 215a odst. 1 tr. zák. je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním buď s blízkou osobou (§ 89 odst. 8 tr. zák.), nebo i jinou osobou, s níž pachatel žije ve společném bytě či domě, a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby. Použití fyzického násilí může mít v takovém případě vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), popřípadě /dojde-li k zákonem předpokládanému následku (účinku)/ i na právní závěr o souběhu trestného činu podle § 215a tr. zák. s některým dalším trestným činem.
    19

    Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.08.2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, ECLI:CZ:NS:2005:7.TDO.1103.2005.1

    Datum: 30.08.2005 Sp. zn.: 7 Tdo 1103/2005 Nejvyšší soud

    Okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák. vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností.