Sešit č. 7/2009

Úmluva o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a její Dodatkový protokol (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) umožňují předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody uloženého cizozemským soudem i bez souhlasu odsouzeného (např. byl-li mu uložen trest vyhoštění – viz čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu). V takovém případě soud rozhodující o uznání cizozemského rozsudku na území České republiky musí mít k dispozici stanovisko odsouzeného k tomuto postupu, tj. k předání k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky, a vzít jeho obsah v úvahu při svém rozhodování o uznání cizozemského rozsudku. Jestliže odsouzený nesouhlasí se svým předáním k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky a soud přesto rozhodne o uznání cizozemského rozsudku s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, pak musí ve výroku svého rozsudku též popsat skutek, jehož se uznání týká, a to s ohledem na uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 tohoto Dodatkového protokolu.

Z dikce ustanovení § 125 odst. 3 tr. ř. plyne povinnost soudu druhého stupně dát poučení o dovolání a jeho náležitostech jen v případě, že jde o rozhodnutí, proti němuž je podle § 265a odst. 2 tr. ř. dovolání přípustné.

Pojem „jiného“ se vztahuje k pachateli trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. a nikoli k účetní jednotce, v rámci níž došlo k porušování povinností při vedení účetnictví. Proto může statutární orgán, ředitel nebo jiná osoba (např. účetní) ohrozit majetková práva i té účetní jednotky, v níž působí a ve které se dopustil některého z jednání popsaných v citované skutkové podstatě.