Sešit č. 5/2007

Zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř., tj. jde-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, ani když jej provede na žádost orgánů Policie České republiky o zadržení této osoby pro účely plnění jejich jiných úkolů. Okolnost, že zaměstnanec bezpečnostní služby takto jednal na žádost Policie České republiky, nemá význam pro posouzení oprávněnosti jeho zákroku, a proto mohou být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., pokud osoba, jíž tento zaměstnanec neoprávněně brání v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání odporu toho, kdo omezuje její osobní svobodu. Oprávněnost nutné obrany je v takovém případě založena na tom, že uvedená osoba odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody.

I. Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu (§ 11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.), je též obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl vydán (předán) do České republiky tímto státem, spáchaný před vydáním (předáním), neboť s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanoveních § 389 tr. ř. a § 406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího (dožádaného) státu. Vznikne-li v průběhu trestního řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu stíhání obviněného, je nutno postupovat podle § 10 odst. 2 per analogiam tr. ř., tj. předložit věc Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. II. Jestliže byl z vazby propuštěn obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky k trestnímu stíhání, v důsledku nahrazení vazby některým z institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř. (např. přijetím peněžité záruky), pak tato okolnost nemůže založit výjimku ze zásady speciality (§ 389 odst. 1 písm. a/, § 406 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), neboť nelze dovodit, že obviněný se po propuštění z vazby nachází na území České republiky dobrovolně, přestože je mohl opustit. Účelem institutů nahrazujících vazbu je totiž zajištění účelu vazby jiným způsobem než přímým omezením osobní svobody, a to tak, aby byla nadále zajištěna přítomnost obviněného na území České republiky (např. hrozbou propadnutí peněžité záruky).