Sešit č. 5/2007

V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr. ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci.Vzhledem k tomu pak je i pro počátek běhu lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) významný toliko okamžik doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je oprávněn podat za obviněného dovolání jen do dvou měsíců od tohoto doručení. Pozdější doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému po uplynutí této lhůty poté, co pominuly důvody konání řízení proti uprchlému (např. v souvislosti s jeho oprávněním podle § 306a odst. 2 tr. ř.), nemá na její běh již žádný vliv. Jestliže obhájce má za to, že se proti obviněnému konalo řízení jako proti uprchlému, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky vyplývající z ustanovení § 302 tr. ř., a v důsledku toho byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení či veřejném zasedání odvolacího soudu, může podat dovolání s tím, že uvedená skutečnost zakládá důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 57/2005-II. Sb. rozh. tr.).

V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr. ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci. Vzhledem k tomu pak je i pro počátek běhu lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) významný toliko okamžik doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je oprávněn podat za obviněného dovolání jen do dvou měsíců od tohoto doručení. Pozdější doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému po uplynutí této lhůty poté, co pominuly důvody konání řízení proti uprchlému (např. v souvislosti s jeho oprávněním podle § 306a odst. 2 tr. ř.), nemá na její běh již žádný vliv. Jestliže obhájce má za to, že se proti obviněnému konalo řízení jako proti uprchlému, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky vyplývající z ustanovení § 302 tr. ř., a v důsledku toho byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení či veřejném zasedání odvolacího soudu, může podat dovolání s tím, že uvedená skutečnost zakládá důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 57/2005-II. Sb. rozh. tr.).

Byl-li na majetek toho, kdo je povinen platit výživné, prohlášen konkurs, trvá i nadále jeho vyživovací povinnost, přestože za úpadce platí výživné zpravidla správce konkursní podstaty, a to z majetku, který je v konkursní podstatě. Pokud ovšem takový úpadce ví, že za něj správce konkursní podstaty neplatí výživné, a jestliže úpadci byla ponechána ta část mzdy (platu), která jinak patří do konkursní podstaty a z níž má možnost platit výživné, je povinen tak činit. Neplatí-li úpadce sám výživné za této situace, může spáchat trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák.

I. Jestliže obviněný jako dlužník jiné osoby založil obchodní společnost a bez odpovídající protihodnoty převedl do jejího majetku určitou věc použitelnou k uspokojení pohledávky věřitele (např. motorové vozidlo), naplnil tím zákonný znak trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spočívající ve „zcizení části svého majetku“. Zatímco věc, která je ve vlastnictví dlužníka jako fyzické osoby, může být použita k uspokojení jeho věřitele, věc, již takový dlužník převedl do majetku obchodní společnosti (byť jde např. o jednočlennou společnost s ručením omezeným), je ve vlastnictví této společnosti, která má majetkovou samostatnost, a není-li tato společnost v žádném právním vztahu k věřiteli, nemůže být její majetek použit k uspokojení věřitele té fyzické osoby, která je společníkem obchodní společnosti. II. Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze spáchat dispozicemi s takovými věcmi dlužníka, které nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 322 odst. 3 o. s. ř., tj. které podnikatel nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti. Z výkonu rozhodnutí jsou tedy vyloučeny jen věci, jejichž odnětí by povinnému zcela znemožnilo jeho podnikání v příslušném oboru. Takto ovšem nejsou vyloučeny věci, které povinný sice používal k podnikání v určitém oboru, ale pokud i bez nich může nadále vykonávat podnikatelskou činnost, byť s některými omezeními (srov. rozhodnutí pod č. 33/2003 Sb. roz. obč.). III. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák. není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání. Pokud se pachatel dopustil trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že majetek použitelný k uspokojení pohledávky jeho věřitele, která vzešla z podnikání pachatele jako fyzické osoby, převedl na společnost s ručením omezeným, za kterou pachatel vystupoval v postavení jednatele, lze mu uložit trest zákazu činnosti spočívající jak v zákazu podnikání jako fyzické osoby v určitém oboru, tak v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností.

Zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř., tj. jde-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté. Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, ani když jej provede na žádost orgánů Policie České republiky o zadržení této osoby pro účely plnění jejich jiných úkolů. Okolnost, že zaměstnanec bezpečnostní služby takto jednal na žádost Policie České republiky, nemá význam pro posouzení oprávněnosti jeho zákroku, a proto mohou být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., pokud osoba, jíž tento zaměstnanec neoprávněně brání v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání odporu toho, kdo omezuje její osobní svobodu. Oprávněnost nutné obrany je v takovém případě založena na tom, že uvedená osoba odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody.

I. Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu (§ 11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.), je též obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl vydán (předán) do České republiky tímto státem, spáchaný před vydáním (předáním), neboť s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanoveních § 389 tr. ř. a § 406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího (dožádaného) státu. Vznikne-li v průběhu trestního řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu stíhání obviněného, je nutno postupovat podle § 10 odst. 2 per analogiam tr. ř., tj. předložit věc Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. II. Jestliže byl z vazby propuštěn obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky k trestnímu stíhání, v důsledku nahrazení vazby některým z institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř. (např. přijetím peněžité záruky), pak tato okolnost nemůže založit výjimku ze zásady speciality (§ 389 odst. 1 písm. a/, § 406 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), neboť nelze dovodit, že obviněný se po propuštění z vazby nachází na území České republiky dobrovolně, přestože je mohl opustit. Účelem institutů nahrazujících vazbu je totiž zajištění účelu vazby jiným způsobem než přímým omezením osobní svobody, a to tak, aby byla nadále zajištěna přítomnost obviněného na území České republiky (např. hrozbou propadnutí peněžité záruky).