Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.01.2004, sp. zn. 11 Tdo 40/2004, ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.40.2004.1
Datum: 30.01.2004 Sp. zn.: 11 Tdo 40/2004 Nejvyšší soud
I. Cizí věcí ve smyslu skutkových podstat trestných činů krádeže podle § 247 tr. zák., zpronevěry podle § 248 tr. zák. a zatajení věci podle § 254 tr. zák. se rozumějí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu (§ 89 odst. 13 tr. zák.). Takovými cizími věcmi mohou být i peníze v hotovosti. Nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoliv ale věcí. Takovou pohledávku není možné jako cizí věc zatajit ve smyslu § 254 tr. zák., zpronevěřit ve smyslu § 248 tr. zák. a ani odcizit ve smyslu § 247 tr. zák.
II. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle § 254 tr. zák. je skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O zatajení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí, která se do jeho moci dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá. Z hlediska zavinění je třeba, aby pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že věc patří jiné osobě a že se do jeho dispozice dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné. Není přitom nezbytné, aby věděl, kdo je osobou oprávněnou.