Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I v případě, že výkon trestu obecně prospěšných prací nenařídil okresní soud, který uložil tento trest, ale byl přede dnem 1. 1. 2010 nařízen podle § 336 odst. 2 tr. ř. v tehdejším znění (tj. před novelou provedenou zákonem č. 41/2009 Sb.) soudem, v jehož obvodu měl odsouzený vykonávat uvedený trest, je s účinností od 1. 1. 2010 příslušný ke všem úkonům týkajícím se dalšího výkonu trestu obecně prospěšných prací (např. k rozhodování o změně druhu a místa jeho výkonu podle § 336 odst. 5 tr. ř., o jeho přeměně v nepodmíněný trest odnětí svobody podle § 340b tr. ř.) okresní soud, který uložil tento trest.

Z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., tj. pro obavu z toho, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul pravomocně uloženému trestu, lze vzít do vazby odsouzeného též v řízení konaném podle § 332 odst. 1 tr. ř. o tom, zda se jako podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda vykoná zbytek trestu odnětí svobody podle § 64 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 7/1996 Sb. rozh. tr.). Jestliže v takovém řízení byl odsouzený vzat do vazby, pak soudem příslušným k rozhodnutí o započítání této vazby do uloženého trestu (§ 38 odst. 1 tr. zák.*), § 334 odst. 1 tr. ř.) je soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř., tj. soud, který rozhodl v prvním stupni ve věci, v níž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody, o jehož výkon jde. *) Poznámka redakce: Nyní jde o ustanovení § 92 odst. 1 tr. zákoníku

Předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 222 odst. 1 tr. ř. je v případě otázky věcné příslušnosti podmíněno závěrem okresního soudu, že skutek, který je předmětem řízení, naplňuje všechny objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty některého z trestných činů vymezených ustanovením § 17 tr. ř. Tento závěr se přitom musí opírat o provedené a zhodnocené důkazy; na rozdíl od rozhodnutí po předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. nestačí, že takové právní posouzení žalovaného skutku je v dalším řízení možné.

Postoupení věci místně příslušným soudem pro mládež (§ 37 z. s. m.) z důvodů uvedených v ustanovení § 39 z. s. m. představuje výjimku z pravidel o místní příslušnosti soudu v řízení proti mladistvému a je možné v kterémkoli stadiu řízení před soudem pro mládež.

Takový postup je však podmíněn zjištěním, že postoupení věci jinému soudu bude ku prospěchu mladistvého a že se zřetelem na zájmy mladistvého bude konání trestního řízení u tohoto soudu nejúčelnější. 

Hledisky, na nichž je založena možnost postoupit věc z důvodu vhodnosti jinému soudu pro mládež podle § 39 z. s. m., jsou tedy jednak prospěch mladistvého a jeho zájmy vycházející z účelu zákona o soudnictví ve věcech mládeže zakotveného zejména v ustanovení § 1 odst. 2 z. s. m., jednak účelnost konání řízení u jiného soudu s ohledem na možnosti efektivnější součinnosti a spolupráce s jinými subjekty ve smyslu pravidel obsažených v ustanovení § 40 z. s. m. Proto takový postup nelze odůvodnit toliko zásadou rychlosti či hospodárnosti řízení.

Za místo, v jehož obvodu mladistvý bydlí, podle kterého se ve smyslu § 37 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, určuje místní příslušnost soudu pro mládež, nelze mechanicky přejímat místo jeho trvalého pobytu, ale je potřeba pro jeho určení vždy ověřit, kde mladistvý skutečně bydlí. Za takové místo lze považovat i výchovné zařízení, v němž mladistvý vykonává ústavní nebo ochrannou výchovu, pokud se nejedná jen o dočasný pobyt. Takovým místem však není věznice, kde je mladistvý ve vazbě nebo kde vykonává trestní opatření odnětí svobody.

I. Předložit věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu lze jen v hlavním líčení, a nikoli též v neveřejném zasedání, neboť možnost vydání takového rozhodnutí mimo hlavní líčení není ustanovením § 231 odst. 1 tr. ř. upravena. 

II. Pouhá skutečnost, že obviněnému nelze doručit opis usnesení, nemůže odůvodnit vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 tr. ř.). Tím spíše nelze příkaz k zatčení vydat, není-li důvod k takovému doručování proto, že již došlo k oznámení usnesení formou doručení jeho opisu obhájci obviněného (§ 137 odst. 2 tr. ř.).

Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které je podkladem pro odnětí věci zákonnému soudci (zákonným soudcům), a tedy výjimkou z ústavní zásady práva na zákonného soudce, se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z toho lze dovodit, že nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, pak senát, který má věc v souladu s rozvrhem práce projednávat, nemůže rozhodnout o jejím postoupení velkému senátu. Velký senát má právo i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu. Nejsou-li tyto podmínky splněny a byla-li přesto věc postoupena velkému senátu, ten rozhodne o jejím přikázání příslušnému senátu k projednání a rozhodnutí.