Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jestliže podmíněně propuštěný ve zkušební době bydlel na různých místech a pracoval na různých pracovištích, musí soud ke zjištění, že podmíněně propuštěný vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka (§ 64 odst. 1 tr. zák.) vyžádat si zprávy o jeho chování ve zkušební době ze všech těchto míst a pracovišť.

Jestliže byl odsouzený z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, nelze považovat trest za vykonaný dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, pokud nebylo podle § 64 odst. 1 tr. zák., rozhodnuto, že se v podmíněné lhůtě osvědčil. Odsuzuje-li soud podmíněně propuštěného pachatele před uplynutím zkušební doby pro další trestný čin spáchaný ve zkušební době, musí při výměře trestu přihlížet k ustanovení § 36 odst. 1 tr. zák. tak, aby trest odnětí svobody, který má být uložen, nepřesáhl spolu s dosud nevykonaným zbytkem předchozího trestu odnětí svobody patnáct let. Zda předchozí, dosud neodpykaný trest odnětí svobody nebo jeho zbytek bude či nebude vykonán, řeší soud samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

K rozhodování o podmíněnému propuštění: V řízení o podmíněném propuštění z výkonu trestu nutno hodnotit především stav převýchovy odsouzeného s přihlédnutím k ustanovení § 61 odst. 1 tr. zák.

K rozhodovaniu o podmienečnom prepustení: Zpráva o chovaní odsúdeného vo výkone trestu musí byť natolko konkrétna, aby bolo možné preveriť v nej uvedené údaje a tvrdenia a potom ich hodnotiť pri rozhodovaní o podmienečnom prepustení. Bez preštudovania základného trestného spisu nie je možné zodpovedne posúdiť ani závažnosť trestnej činnosti, ani stupeň prevýchovy odsúdeného.

Ve věcech, ve kterých došlo k pravomocnému rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného do 1. 1. 1962, se ust. tr. zák. č. 140/1961 Sb. užijí jen z hlediska, zda se podmíněně propuštěný ve zkušební době osvědčil nebo zda se zbytek trestu vykoná. Proto ust. § 298 tr. zák. nelze chápat tak, že v případech podmíněného propuštění osob, ke kterému pravomocně došlo před 1. 1. 1962 a k tomuto datu zbytek zkušební doby přesahoval 7 let, se tato zkušební doba zkracuje na max. hranici stanovenou v § 63 odst. 1 tr. zák. Jestliže soud v takovýchto případech, kdy k podmíněnému propuštění ve věcech pravomocně skončených před 1. 1. 1962 došlo až po tomto datu, rozhoduje o opětovném podmíněném propuštění, ust. § 64 odst. 4 tr. zák. se užije jen z hlediska, že opětovné podmíněné propuštění je možné po výkonu poloviny zbytku trestu. K té části znění, že k opětovnému podmíněnému propuštění uvedených v § 62 tr. zák. může dojít až po výkonu dvou třetin zbytku trestu, přihlédnout nelze.

Soud je v každém konkrétním případě při rozhodování a nařízení výkonu zbytku trestu, z něhož byl odsouzený podmíněně propuštěn, povinen po náležitém objasnění všech skutečností rozhodných pro posouzení jeho způsobu života a stavu převýchovy pečlivě zvážit účel trestu. Skutečnost, že byl odsouzený ve zkušební době znovu odsouzen pro trestný čin, nelze mechanicky posuzovat za důvod pro nařízení výkonu zbytku trestu. Pokud však za trestný čin spáchaný ve zkušební době, byl uložen nepodmíněný trest a závažnost činu nebo jeho okolnosti svědčí o tom, že podmíněně propuštěný se nechce napravit a vést řádný život pracujícího člověka, je povinností soudů neprodleně (dříve než si pachatel odpyká trest nově uložený) rozhodnout o výkonu zbytku trestu, v z něhož byl podmíněně propuštěn.

Obecné podmínky podmíněného propuštění uvedené v první větě ustanovení § 61 odst. 1 tr. zák., které jsou objektivně zjistitelné, nelze oddělovat od podmínky uvedené pod písm. a) téhož ustanovení. Pokládá-li zákon odpykání poloviny trestu za postačující, aby za splnění dalších podmínek byl odsouzený z trestu propuštěn, nelze tvrdit, že tato doba je příliš krátká. Skutečnost, že obviněný byl již dříve odsouzen k dlouhodobému trestu, nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Bylo by mechanickým stupňováním následků jistě závažného pochybení odsouzeného, kdyby se po odpykání tohoto trestu vycházelo při všech pozdějších úvahách o možnosti nápravy stěžovatele jen z prostého zjištění, že mu byl uložen dlouhodobý trest, bez zřetele k uvedeným okolnostem.