Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Nevyhnutným predpokladom priznania odškodnenia za pracovný úraz je aj bezpečné preukázanie príčinnej súvislosti medzi úrazovým dejom a poškodením zdravia pracovníka nestačí tu teda len pripustenie možnosti zhoršenia zdravotného stavu pracovníka v dôsledku poškodenia zdravia úrazovým dejom pri plnení pracovných úloh alebo v priamej súvislosti s ním.

V prípade pracovného úrazu pri dobrovolnej výpomoci (§ 44 ods. 2 nariadenia vlády ČSSR č. 54/1975 Zb.) treba sa vždy zaoberať najmä tým, či nešlo o dobrovolnú výpomoc organizovanú v rámci patronátnej činnosti, pri ktorej zodpovedá za škodu spôsobenú pracovníkovi organizácia, s ktorou je pracovník v pracovnom pomere, či o inú dobrovolnú výpomoc, pri ktorej zodpovedá za škodu organizácia, pre ktorú pracovník pracoval v čase, keď utrpel pracovný úraz.

Odmítl-li pracovník předložit organizaci svůj občanský průkaz k provedení záznamu o skončení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 nařízení vlády ČSSR č. 54/1975 Sb. (např. z toho důvodu, že organizace nebyla ochotna uspokojit jeho peněžité nároky), nezavinila tu organizace nesplnění povinnosti stanovené v § 3 tohoto nařízení vlády ČSSR a pracovník nemá nárok na náhradu škody z důvodu znemožnění pracovníku uzavřít pracovní poměr s jinou organizací.

Ak mal pracovník pred vznikom škody z pracovného úrazu alebo z choroby z povolania priemerný zárobok vyšší než 2500 Kčs, je súd povinný zaoberať sa otázkou obmedzenia výšky náhradnej škody a posúdiť návrhom uplatnený nárok aj z toho hladiska, či škoda bola spôsobená úmyselne alebo výhradne organizáciou porušením predpisom na zaistenie bezpečnosti a ochrany zdravia pri práci, lebo v takých prípadoch obmedzenie výšky náhrady škody neplatí (§ 195 ods. 2 Zák. práce).

Při náhradě za ztrátu důchodu (§ 195a zák. práce) se výše důchodu, na který by poškozenému vznikl nárok, stanoví především podle předpisů o soc. zabezp. průměrný měsíční výdělek pro výpočet tohoto důchodu se tedy u náhrady za ztrátu na starobním a invalidním důchodu zjišťuje za posledních deset let, popř. pět kalendářních roků před tím rokem, v němž vznikl nárok na důchod. Za dobu, po kterou během těchto deseti, popř. pěti roků dojde ke snížení výdělku pracovníka následkem poškození zdraví prac. úrazem nebo nemocí z povolání, se průměrný měsíční výdělek pro účely fiktivního důchodu zjišťuje podle předpisů o průměrném výdělku pro účely náhrady škody podle zákoníku práce a předpisů jej provádějících. Tak je tomu při náhradě za ztrátu na starobním nebo invalidním důchodu i v případech, kdy pracovníku byl předtím přiznán částečný invalidní důchod, a to třeba již od doby bezprostředně navazující na skončení prac. neschopnosti způsobené prac. úrazem nebo nemocí z povolání.

Konal-li pracovník pracovní cestu vlastním motorovým vozidlem, utrpěl-li úraz a došlo-li k poškození vozidla, jde o škodu, která pracovníkovi vznikla při plnění pracovních úkolů (§ 190 a § 193 zák. práce). Porušil-li pracovník při jízdě dopravní předpisy, zprostí se organizace plně zodpovědnosti za škodu vzniklou na motorovém vozidle pracovníka (§ 191 odst. 1 zák. práce), bylo-li toto porušení předpisů jedinou příčinou vzniku škody. Také rozhodnutím příslušného orgánu vydaným v blokovém řízení je soud v občanském soudním řízení vázán (§ 135 odst. 1 o. s. ř.) v otázce, zda byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal. Uzavřel-li smlouvu o pojištění motorového vozidla, které je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, se státní pojišťovnou i jen jeden z manželů, je také druhý z manželů pojištěným ve smyslu ustanovení § 368 o. z.

V náhradě za ztížení společenského uplatnění se neobráží skutečnost, že pracovní úraz nebo nemoc z povolání znamená tak hluboký zásah do fyzických nebo psychických schopností poškozeného (nebo do obou těchto oblastí), že výkon jakéhokoliv zaměstnání je u něho spojen s vynaložením takového úsilí, jimž musí překonávat zvláštní obtíže vyvolané nepříznivým zdravotním stavem. Jestliže poškozený dosahuje jen zvýšenou námahou nutnou k překonání zvláštních obtíží spojených s poškozením zdraví takových výdělků, jichž by nemohl dosáhnout při běžném pracovním úsilí (popřípadě by při běžném pracovním úsilí nebyl schopen docílit žádného výdělku), nelze k takto dosahovanému výdělku přihlížet při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku ve smyslu ustanovení § 195 odst. 1 a 2 zák. práce ani v souvislosti s ustanovením § 202 odst. 1 zák. práce.