Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Hlediska obsažená v § 137 tr. zákoníku směřují ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody na věci, a týkají se proto i akcií jako věcí ve smyslu § 489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Nelze ovšem bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody tedy nemůže být určena např. jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové společnosti, a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do insolvenčního řízení, neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti. 

II. Jestliže pachatel v účetnictví obchodní společnosti neuvedl, že některé z postoupených pohledávek byly fakticky nedobytné, s nulovou tržní hodnotou a několik let po splatnosti, přičemž prodloužení splatnosti těchto pohledávek pachatelem nemělo vliv na nemožnost jejich uspokojení, nelze v tomto jednání spatřovat znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. To platí za předpokladu, že pachatel neovlivňoval informační hodnotu účetních dokladů, ale uměle zvyšoval hodnotu akcií, které hodlal prodat za vyšší cenu. 

III. Insolvenční správce je subjektem oprávněným uplatnit nárok na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř. v zastoupení poškozeného. Pokud soud prvního stupně včas a řádně uplatněný nárok insolvenčního správce na náhradu škody ignoroval (v hlavním líčení jej nepřečetl, nerozhodl o něm a ani insolvenčnímu správci nedoručil opis rozsudku) a namísto toho nesprávně rozhodl o nároku uplatněném osobou, která jej nebyla oprávněna uplatnit, může odvolací soud k odvolání obviněného takové pochybení napravit jen tak, že odvoláním napadený výrok o náhradě škody zruší podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Závisí-li způsob plnění obecné prevenční povinnosti zcela na úvaze zaměstnance, lze mu vytýkat porušení této povinnosti, je-li jeho počínání ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností; samotná skutečnost, že zaměstnanec měl možnost volby jiného (možná vhodnějšího) postupu a že přes zaměstnancem zvolené opatření, které nebylo ve zjevném rozporu s obecnou zkušeností, došlo ke vzniku škody na majetku, k závěru o porušení obecné prevenční povinnosti nepostačuje.

Jestliže pachatel podvodným jednáním vyláká vydání léků v lékárně tím, že je sám připíše do lékařského předpisu (receptu), který lékař vystavil na jiné léky nebo na jejich menší množství, přičemž lékárna mu vydá takto připsané léky a poté příslušná zdravotní pojišťovna na ně poskytne lékárně finanční úhradu, je takto uhrazená částka škodou způsobenou trestným činem podvodu ve smyslu § 209 tr. zákoníku. V takovém případě jde totiž o úhradu poskytnutou mimo podmínky veřejného zdravotního pojištění (viz zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž o uhrazenou částku byl zkrácen majetek zdravotní pojišťovny, která je povinna hradit cenu léčiv na základě lékařského předpisu (receptu), který stanovuje, jaký lék, v jakém množství a v jakých jednotkách má být pojištěnci (pacientovi) vydán, a je tak povinna činit pouze na základě rozhodnutí lékaře, který vydal lékařský předpis (recept). Obohacení pachatele zde spočívá v tom, že na základě jeho podvodného jednání mu byly vydány léky, na které neměl nárok, a výše tohoto obohacení odpovídá hodnotě vydaných léků, které pachateli lékař nepředepsal, popřípadě snížené o částku, kterou pachatel uhradil při výdeji léků.

I. Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák.*) se může dopustit i správce konkursní podstaty, resp. insolvenční správce, jestliže nehospodárným nakládáním s majetkem konkursní (majetkové) podstaty poruší svou povinnost postupovat s odbornou péčí (§ 8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, § 36 odst. 1 insolvenčního zákona) a způsobí alespoň škodu nikoli malou na takovém majetku. Za škodu způsobenou trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. však nelze bez dalšího považovat peněžní částku nacházející se v konkursní (majetkové) podstatě, kterou správce konkursní podstaty (insolvenční správce) neoprávněně dočasně poskytl jako vklad do základního kapitálu pro účely založení nové obchodní společnosti, byla-li tato peněžní částka ve shodě s úmyslem správce konkursní podstaty (insolvenčního správce) vrácena do konkursní (majetkové) podstaty po několika týdnech ihned po zápisu zakládané obchodní společnosti do obchodního rejstříku. Škodou by zde mohl být jen ušlý úrok z neoprávněně zapůjčené peněžní částky. II. Škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Je to tedy újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák., § 379 obch. zák.). *) Poznámka redakce: Nyní jde o § 220 odst. 1 tr. zákoníku

I. Jestliže si jednatel společnosti s ručením omezeným svévolně přisvojí svěřené peníze, které s ohledem na ustanovení § 40a, § 49a obč. zák. získal do majetku této obchodní společnosti její druhý jednatel trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. (srov. č. 36/2008 Sb. rozh. obč.), spáchá – za splnění dalších předpokladů – trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák., a nikoli trestný čin podílnictví podle § 251 tr. zák.*) Trestným činem zpronevěry je v takovém případě způsobena škoda na majetku společnosti s ručením omezeným, nikoli na majetku osob, na jejichž úkor byl předtím spáchán trestný čin podvodu. 

II. Předmětem útoku trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák.**) je cizí věc získaná trestným činem jiné osoby než podílníka, přičemž není rozhodné, jakým trestným činem se tak stalo. Převedením na sebe nebo na jiného podílník získává dispoziční moc nad věcí, která byla získána trestným činem, a směřuje k realizaci užitku z věci, ať už pro sebe, nebo pro jiného. Jde však vždy o převedení s vědomím nebo souhlasem osoby, která ji získala trestným činem. Pokud by jednání, jímž dochází k převodu dispoziční moci na podílníka, bylo samo trestným činem proti majetku, nejde o podílnictví, ale o příslušný jiný trestný čin. *) Poznámka redakce: Nyní podle § 206 tr. zák. a § 214 tr. zák. **) Nyní podle § 214 tr. zák.

I. Základní skutková podstata trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. nepodmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody v určité výši. Způsobení škody, konkrétně škody značné nebo škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat podle § 256c odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák. 

Škoda jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 3 nebo 4 tr. zák. představuje rozdíl mezi výší původního předlužení existujícího k okamžiku přijetí nového závazku nebo zřízení zástavy ve smyslu § 256c odst. 2 tr. zák. a konečnou výší předlužení způsobeného nově přijatými závazky nebo zřízením zástavy. Znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu je totiž předlužení, tj. stav, kdy pasiva dlužníka převyšují jeho aktiva, takže ještě předtím, než dojde k přijetí nového závazku či ke zřízení zástavy, již musí existovat takové závazky dlužníka, které nejsou kryty jeho stávajícím majetkem. 

II. Výši škody způsobené trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2,odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák. zjišťují orgány činné v trestním řízení zpravidla na podkladě znaleckého posudku (§ 105 odst. 1 věta druhá tr. ř.), v němž je třeba stanovit jak výši původního předlužení na počátku páchání trestného činu, tak i výši následně vzniklého předlužení z důvodů nově přijatých závazků, resp. zřízení zástavy, a to s přihlédnutím k hodnotě majetku předluženého dlužníka v době ukončení trestné činnosti (např. prohlášením konkursu). 

Není tedy nutno vyčkávat na dokončení konkursního řízení, byl-li na majetek předluženého dlužníka prohlášen konkurs, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem předlužení je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursu mají však význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§ 228 a § 229 tr. ř.).

Ustanovení § 250a tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu směřuje k ochraně majetkových zájmů pojišťoven (pojistitelů). Proto pokud je zákonným znakem tohoto trestného činu „škoda na cizím majetku“ (§ 250a odst. 3, odst. 4 písm. b), odst. 5 tr. zák.), rozumí se tím škoda na majetku pojišťovny, neboť u tohoto trestného činu jsou předmětem útoku peněžní prostředky pojišťovny, k jejichž vyplacení ve formě pojistného plnění směřovalo jednání pachatele, a nikoli majetek, jehož se týkala předstíraná pojistná událost. Spočívá-li trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. v tom, že pachatel úmyslně vyvolal pojistnou událost, je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou pojišťovna neoprávněně vyplatila ve formě pojistného plnění, nikoli hodnota pojištěného majetku (např. motorového vozidla, které mělo být odcizeno předstíranou pojistnou událostí).