Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Základní skutková podstata trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. nepodmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody v určité výši. Způsobení škody, konkrétně škody značné nebo škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat podle § 256c odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák. 

Škoda jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 3 nebo 4 tr. zák. představuje rozdíl mezi výší původního předlužení existujícího k okamžiku přijetí nového závazku nebo zřízení zástavy ve smyslu § 256c odst. 2 tr. zák. a konečnou výší předlužení způsobeného nově přijatými závazky nebo zřízením zástavy. Znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu je totiž předlužení, tj. stav, kdy pasiva dlužníka převyšují jeho aktiva, takže ještě předtím, než dojde k přijetí nového závazku či ke zřízení zástavy, již musí existovat takové závazky dlužníka, které nejsou kryty jeho stávajícím majetkem. 

II. Výši škody způsobené trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2,odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák. zjišťují orgány činné v trestním řízení zpravidla na podkladě znaleckého posudku (§ 105 odst. 1 věta druhá tr. ř.), v němž je třeba stanovit jak výši původního předlužení na počátku páchání trestného činu, tak i výši následně vzniklého předlužení z důvodů nově přijatých závazků, resp. zřízení zástavy, a to s přihlédnutím k hodnotě majetku předluženého dlužníka v době ukončení trestné činnosti (např. prohlášením konkursu). 

Není tedy nutno vyčkávat na dokončení konkursního řízení, byl-li na majetek předluženého dlužníka prohlášen konkurs, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem předlužení je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursu mají však význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§ 228 a § 229 tr. ř.).

Ustanovení § 250a tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu směřuje k ochraně majetkových zájmů pojišťoven (pojistitelů). Proto pokud je zákonným znakem tohoto trestného činu „škoda na cizím majetku“ (§ 250a odst. 3, odst. 4 písm. b), odst. 5 tr. zák.), rozumí se tím škoda na majetku pojišťovny, neboť u tohoto trestného činu jsou předmětem útoku peněžní prostředky pojišťovny, k jejichž vyplacení ve formě pojistného plnění směřovalo jednání pachatele, a nikoli majetek, jehož se týkala předstíraná pojistná událost. Spočívá-li trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. v tom, že pachatel úmyslně vyvolal pojistnou událost, je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou pojišťovna neoprávněně vyplatila ve formě pojistného plnění, nikoli hodnota pojištěného majetku (např. motorového vozidla, které mělo být odcizeno předstíranou pojistnou událostí).

Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.

I. Podvodné jednání prodávajícího spočívající v zamlčení podstatných skutečností není vyloučeno v souvislosti s prodejem bytu ani tehdy, když sice prodávající umožní kupujícímu (poškozenému) prohlídku prodávaného bytu, při níž ovšem objektivně nelze zjistit takové závažné vady (např. zdravotní závadnost bytu), pro které by ke koupi bytu nedošlo vůbec, anebo by se uskutečnila za odlišných podmínek, přičemž prodávající tyto skutečnosti poškozenému neuvede, popřípadě za účelem jejich zatajení učiní i zásah do určitých písemností příslušných orgánů státní správy (např. odstraní údaje o zdravotní závadnosti bytu obsažené ve sdělení příslušného stavebního úřadu). II. Jestliže úmysl pachatele trestného činu podvodu směřoval ke způsobení značné škody na cizím majetku, pak i v případě, že skutečně vzniklá škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, ale nedosáhla značné škody (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je nutno takový čin za splnění dalších podmínek posoudit jako pokus trestného činu podvodu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem nedokonaný (srov. rozhodnutí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.). III. Při zjišťování výše škody způsobené podvodným prodejem bytu (např. zamlčením podstatných skutečností vztahujících se k jeho stavu) v situaci, kdy pachatel měl skutečně v úmyslu převést byt na poškozeného, je třeba vycházet z rozdílu mezi sjednanou cenou této nemovitosti a její cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., za kterou se nemovitost s ohledem na její právní i faktický stav v době a místě činu obvykle prodává.

Jestliže pachatel odcizil trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. počítač s určitým programovým vybavením (tzv. software), je součástí škody způsobené tímto trestným činem i cena programového vybavení, za kterou se v době a v místě činu prodává (§ 89 odst. 12 tr. zák.), třebaže poškozený obdržel odcizené programové vybavení od jeho dodavatele zdarma, resp. za odcizené programové vybavení získal bezplatně nové. Protože je obecně známo, že každý počítač může plnit svou funkci jen s určitým programovým vybavením, bude zpravidla úmyslným zaviněním pachatele pokryto i odcizení programového vybavení odpovídající umístění a využívání počítače, který byl předmětem krádeže.

I. Neodůvodňují-li zvláštní okolnosti vyšší nebo nižší cenu směnky podle hledisek uvedených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., pak se při určování výše škody způsobené trestným činem krádeže, jehož předmětem byla cizí směnka, vychází z jmenovité hodnoty, na kterou je směnka vystavena. II. Je-li trestný čin krádeže spatřován v odcizení směnky, nejde o trestný čin spáchaný prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., který by za splnění dalších podmínek zakládal věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně, protože směnka je zde předmětem trestného činu a nikoli prostředkem jeho spáchání.

I. Jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod.Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jestliže pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., pak není vyloučeno takové jednání posoudit jako jednočinný souběh těchto trestných činů. Jde-li o daň z přidané hodnoty, může být tento souběh namístě, pokud pachatel např. uplatněním odpočtu neoprávněně sníží příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhne vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. II. Částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ [pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních § 148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák.], byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení.