Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jestliže po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nevyjasněno, zda obviněný spáchal posuzovaný trestný čin před tím, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně za jeho jiný trestný čin, nebo až poté, je nutné při ukládání trestu postupovat podle zásady in dubio pro reo a použít ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu. Podle uvedené zásady je nutno postupovat a přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější i v dalších případech, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nejisté, zda ke spáchání posuzovaného činu došlo před jiným rozhodnutím, či po něm, a jde přitom o závěr důležitý pro rozhodnutí.

Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku ( § 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele.

Protože při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele pravomocný, platí v praxi soudů obecné pravidlo, že soud rozhodující později vyčká s rozhodnutím, až se dřívější rozsudek stane pravomocným (č. 27/1971 sb. rozh. tr. ). Toto pravidlo však neplatí absolutně ve všech případech, kdy jsou dány podmínky pro uložení souhrnného trestu. 

Za situace, kdy dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu téhož pachatele byl v opravném řízení zrušen, je totiž třeba použití tohoto pravidla v každém jednotlivém případě vážit s ohledem na požadavek rychlosti řízení vyjádřený v ustanovení § 2 odst. 4 tr. ř a také v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 

Jestliže v takovém případě soud rozhodující později o jiném trestném činu téhož pachatele s rozhodnutím nevyčká a pachateli uloží trest, o případném uložení souhrnného trestu pak rozhodne soud, jehož dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu tohoto pachatele byl v opravném řízení zrušen.

Za výrok o trestu ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2, věty druhé, tr. zák., který soud musí zrušit při ukládání souhrnného trestu, je třeba považovat souhrn všech dílčích výroků týkajících se určitého trestu nebo více druhů trestů uložených vedle sebe. Pokud však v rozporu s citovaným ustanovením nebyl v rámci rozhodování o souhrnném trestu zrušen některý z trestů uložených dřívějších rozsudkem, nelze jen na základě skutečnosti, že pozdějším rozsudkem nebyl již tento trest jako trest souhrnný uložen znovu, dovozovat, že předcházející rozsudek ohledně tohoto trestu pozbyl platnosti a že takový trest nelze vykonat. Jde-li o trest zákazu činnosti, není proto vyloučeno, aby jednání pachatele, který vykonává činnost, jež mu byla zakázána, bylo posouzeno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Trest obecně prospěšných prací nelze obecně považovat za mírnější trest ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. než trest odnětí svobody, jehož výkon je podmíněně odložen. Rozhodující je také výměra těchto trestů a jejich dopad na pachatele.

Skutečnost, že byl pachateli trestného činu, za nějž byl odsouzen soudem České republiky, uložen tímto soudem před 1. 1. 1993 za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu rozsudku soudu se sídlem ve Slovenské republice, nebrání tomu, aby byl za tento trestný čin uložen nový souhrnný trest, když jej soud odsuzuje za další trestný čin, který spáchal dříve, než byl vynesen původní odsuzující rozsudek.

O uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. by zásadně nemělo být rozhodnuto bez toho, že soud provede důkaz spisem ve věci, v níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je dán vztah souhrnnosti. Provedení důkazu jen opisem rozsudku je nedostatečné, protože mohou nastat skutečnosti, které z obsahu rozsudku nevyplývají a které vylučují uložení souhrnného trestu.