Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 1 tr. zák. je dokonán již tím, že pachatel padělal veřejnou listinu nebo podstatně změnil její obsah v úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé. Pozdější užití takové listiny jako pravé je jen realizací jeho záměru použít tuto listinu jako pravou, který existoval v době jejího padělání nebo pozměňování, a proto se pachatel takovým jednáním nedopouští též trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. 

Jestliže pachatel v době, kdy padělal nebo podstatně změnil obsah veřejné listiny ještě neměl v úmyslu ji použít jako pravou, pak trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. je dokonán až tím, že ji pachatel skutečně užije jako pravou např. v obchodním styku. Pokud v takovém případě pachatel veřejnou listinu (např. živnostenský list, do něhož dopsal oprávnění k provozování další živnosti) použije při uzavírání smlouvy na provedení činnosti neoprávněně doplněné do živnostenského listu jako prostředek k tomu, aby tímto způsobem podvodně vylákal peníze, není z hlediska dokonání trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. významné, zda a kdy došlo k dokonání sbíhajícího se trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.^*)

---

^*)Poznámka redakce: Nyní jde o jedinou alineu uvedenou v § 348 odst. 1 trestního zákoníku. To však nic nemění na závěru vztahujícím se k řešení otázky dokonání takového činu, což může mít význam při posuzování např. časové působnosti trestních zákonů či počátku běhu promlčecí doby.

O podvodné jednání naplňující znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.* se může jednat v případě, kdy pachatel úmyslně nabízí k prodeji zboží (výrobky, věci nebo zařízení), jemuž přiznává vlastnosti či funkce, které nemá, toto neodpovídá požadovaným technickým parametrům a nemůže buď vůbec nebo řádně sloužit k účelu, jemuž je určeno, a cílem nabídky takového zboží primárně není vlastní obchodní činnost pachatele, ale naopak jde jen o klamavé zastírání jeho snahy toliko vylákat od kupujícího finanční prostředky a tím mu předstíráním neexistujících skutečností způsobit škodu a na jeho úkor se obohatit. Pokud by kupující se znalostí skutečného stavu nabízeného zboží toto vůbec nezakoupil, pak je za způsobenou škodu nutno považovat celou finanční částku vylákanou takovým jednáním pachatele. Jestliže se strany dohodly na kupní ceně nabízeného zboží se znalostí všech podstatných okolností, pak jen z té skutečnosti, že dohodnutá cena je vyšší, než odpovídá skutečné užitné hodnotě věci, nelze dovozovat podvodné jednání prodávajícího ve smyslu ustanovení o trestném činu podvodu. S ohledem na zákonitosti tržní ekonomiky založené na nabídce a poptávce nelze kriminalizovat jednání spočívající jen v tom, že je zboží prodáváno za vyšší cenu, než jaká odpovídá jeho faktické užitné hodnotě. * Redakční poznámka: Protože v posuzované věci nabízené zboží nebylo určeno poškozeným jako spotřebitelům ve smyslu ustanovení § 121 tr. zák. (resp. § 253 tr. zákoníku), tak nepřicházela v úvahu kvalifikace činu jako trestného činu poškozování spotřebitele. Nyní srov. § 209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu.

Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Je-li tímto následkem porušení zájmu na ochraně majetku projevující se ve vzniku škody určité osobě, pak z hlediska totožnosti skutku není rozhodné, zda k této škodě došlo tím, že předmět pachatelova útoku, jímž byly cizí peníze v hotovosti, pachatel získal přímo od jejich vlastníka anebo od osoby, která je měla u sebe na základě svěření ze strany vlastníka (např. jako jeho zaměstnanec). Totožnost skutku je pak zachována i v případě, kdy se oproti obžalobě zjistí, že obviněný se nezmocnil cizích peněz, které měla určitá osoba u sebe, po násilném útoku vůči ní, tj. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ale získal tytéž cizí peníze poté, co tuto osobu uvedl v omyl příslibem plnění, které jí neposkytl, ač za něj dostal peníze, tj. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. Redakční poznámka: Nyní jde o ustanovení § 173 a § 209 tr. zákoníku.

Skutek posouzený jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že pachatel odebral od dodavatele zboží s úmyslem vůbec za ně nezaplatit kupní cenu, není totožný se skutkem posouzeným jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož podstatou bylo to, že pachatel poté, co odebral od dodavatele zboží, činil ve vztahu ke svému majetku takové fiktivní dispozice, kterými předstíral svou neschopnost zaplatit kupní cenu za odebrané zboží. Pravomocné meritorní rozhodnutí o jednom z těchto skutků (např. zprošťujícím rozsudkem) není překážkou ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. pro stíhání pachatele za druhý skutek a pro jiné meritorní rozhodnutí o něm (např. odsuzujícím rozsudkem).

Trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. může spáchat i ten, kdo jako prodávající smlouvou o prodeji podniku (§ 476 a násl. obch. zák.) převedl na kupujícího pohledávky, na které se prodej vztahuje, ale tuto skutečnost v rozporu s ustanovením § 477 odst. 4 obch. zák. neoznámil dlužníkům a ponechal si následné plnění jimi poskytnuté na podkladě převedených pohledávek. 

Úmyslné nesplnění povinnosti prodávajícího oznámit dlužníkům přechod převedených pohledávek na kupujícího lze v takovém případě považovat za zamlčení podstatných skutečností ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák., které je v příčinné souvislosti s obohacením prodávajícího a se škodou kupujícího.

Jestliže si pachatel přisvojil peníze, které mu byly omylem zaslány na bankovní účet, s nímž disponoval, pak pro rozlišení, zda tím spáchal trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (s využitím omylu jiného) nebo trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. (tj. věci, která se dostala do moci pachatele omylem), je rozhodující, zda pachatel věděl o omylu jiné osoby v době, kdy se peníze dostaly do jeho moci, tj. když se skutečně dozvěděl o takové platbě na bankovní účet (např. na základě výpisu z účtu). Věděl-li pachatel již v této době, že jde o peníze, které mu byly zaslány omylem, může spáchat jen trestný čin podvodu, nikoli trestný čin zatajení věci. Uvědomí-li si pachatel omyl (nebo je-li na něj upozorněn) až poté, co již získal cizí věc, za níž se považují podle § 89 odst. 13 tr. zák. i peníze na účtu, do své dispozice (do své moci), nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. V takovém případě není vyloučena jeho trestní odpovědnost pro trestný čin zatajení věci podle § 254 tr. zák.

I. Podvodné jednání prodávajícího spočívající v zamlčení podstatných skutečností není vyloučeno v souvislosti s prodejem bytu ani tehdy, když sice prodávající umožní kupujícímu (poškozenému) prohlídku prodávaného bytu, při níž ovšem objektivně nelze zjistit takové závažné vady (např. zdravotní závadnost bytu), pro které by ke koupi bytu nedošlo vůbec, anebo by se uskutečnila za odlišných podmínek, přičemž prodávající tyto skutečnosti poškozenému neuvede, popřípadě za účelem jejich zatajení učiní i zásah do určitých písemností příslušných orgánů státní správy (např. odstraní údaje o zdravotní závadnosti bytu obsažené ve sdělení příslušného stavebního úřadu). II. Jestliže úmysl pachatele trestného činu podvodu směřoval ke způsobení značné škody na cizím majetku, pak i v případě, že skutečně vzniklá škoda přesáhla hranici škody nikoli nepatrné, ale nedosáhla značné škody (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je nutno takový čin za splnění dalších podmínek posoudit jako pokus trestného činu podvodu ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 8 odst. 1 tr. zák. a § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a nikoliv jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem nedokonaný (srov. rozhodnutí č. 15/1996-I. Sb. rozh. tr.). III. Při zjišťování výše škody způsobené podvodným prodejem bytu (např. zamlčením podstatných skutečností vztahujících se k jeho stavu) v situaci, kdy pachatel měl skutečně v úmyslu převést byt na poškozeného, je třeba vycházet z rozdílu mezi sjednanou cenou této nemovitosti a její cenou stanovenou podle kritérií uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák., za kterou se nemovitost s ohledem na její právní i faktický stav v době a místě činu obvykle prodává.