Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není svou povahou odkazovací, ani blanketní, proto trestnost činu přímo nepodmiňuje porušením konkrétního zákona. Pokud je v popisu skutku pachatele uveden odkaz na právní předpis, jde jen o podrobnější vymezení skutkových okolností, za nichž došlo k podvodnému jednání.

Trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku může být spáchán také tím, že pachatel, který není plátcem daně z přidané hodnoty ve smyslu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, záměrně vyúčtuje odběratelům, kteří jsou plátci daně z přidané hodnoty, a získá od nich platbu odpovídající účtované ceně navýšené o daň z přidané hodnoty, aniž by je informoval o tom, že není plátcem této daně. Škodou je částka ve výši pachatelem účtované daně z přidané hodnoty. Z hlediska vzniku a výše škody nemá význam skutečnost, zda a s jakým výsledkem poškozený jako daňový poplatník u svého finančního úřadu požadoval odpočet daně z přidané hodnoty, protože trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku byl dokonán okamžikem, kdy poškozený uhradil pachateli cenu navýšenou o daň z přidané hodnoty.

Pojem „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, je nutné vyložit jako reálnou změnu bydliště příslušníka bezpečnostního sboru. Jde o projev vůle příslušníka na určitém místě trvale žít, na což lze usuzovat z jeho konkrétního jednání, jímž takovou vůli realizuje. Půjde např. o přestěhování všech jeho věcí nebo alespoň jejich podstatné části, přemístění ostatních členů rodiny, přeregistrace praktického lékaře apod. 

Získání bytu v místě služebního působiště nelze samo o sobě pokládat za „přestěhování“ ve smyslu § 149 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. 

Proto jednání obviněného, který skutečnost, že v místě služebního působiště získal byt, příslušnému služebnímu funkcionáři zamlčel a předkládal vyúčtování náhrad skutečných cestovních výdajů, které mu byly proplaceny, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

Jestliže pachatel prodává motorové vozidlo, u kterého upravil (tzv. přetočením) sám nebo prostřednictvím jiné osoby stav ukazatele počtu najetých kilometrů tak, aby vykazoval méně ujetých kilometrů, a v důsledku toho dojde k navýšení kupní ceny nejméně o částku 5000 Kč, kterou kupující, aniž by o uvedené změně věděl, zaplatí, jsou naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, neboť pachatel tím uvedl kupujícího v omyl, způsobil mu škodu nejméně nikoliv nepatrnou a sebe nebo jiného obohatil.

Znak dokonaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku. Není však vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.

Směřuje-li podvodné jednání pachatele pouze k porušení majetkových práv poškozeného (např. jeho vlastnického práva k nemovitostem), může být posouzeno toliko jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, resp. pokus tohoto trestného činu, a nikoliv současně v jednočinném souběhu též jako pokus trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku.

Jednočinný souběh trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku a podvodu podle § 209 tr. zákoníku není vyloučen.