Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl zproštěn obžaloby, má podle ustanovení § 1 až § 4 zákona č. 58/1969 Sb. zásadně právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění sám zavinil, a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

Jako lehkomyslné jednání (§ 191 odst. 2 písm. c/ zák. práce) může být posuzováno jen takové jednání pracovníka, které není zároveň porušením právních nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 191 odst. 1 písm. a/ a odst. 2 písm. a/ zák. práce). Jde-li o porušení uvedených předpisů ze strany pracovníka, je třeba otázku zproštění se odpovědnosti organizace posoudit především podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce nebo i podle ustanovení § 191 odst. 2 písm. a) zák. práce.

Při odcizení věcí odpovídá pojištěnému občanovi za škodu ten, kdo ji způsobil zaviněným porušením právní povinnosti (§ 420 odst. 1 o. z.), tedy především osoba, která věci odcizila. Pouhé převzetí odcizených věcí od jiné osoby nezakládá samo o sobě odpovědnost za škodu toho, kdo tyto věci převzal. V tomto smyslu uplatňuje státní pojišťovna podle ustanovení § 368 o.z. právo na náhradu škody, které na ni přešlo z pojištěného.

Za zmenu pomerov odôvodňujúcu zánik povinnosti platiť náhradu za stratu na zárobku pri uznaní invalidity poškodeného, ktorá vznikla v dôsledku pracovného úrazu, nemožno považovať samu o sebe skutočnosť, že poškodený začal študovať na vysokej škole.

Škody vzniklé opakovaným jednáním naplňujícím stejnou skutkovou podstatu při pokračování v trestném činu se z hlediska náhrady škody považují za samostatné nároky. Podmínky promlčení je proto třeba posuzovat samostatně u toho kterého nároku.

Jestliže poživatel invalidního důchodu, který je plně invalidní, je pro dlouhodobý nepříznivý zdravotní stav sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání ( § 29 odst. 2 písm. c/ zákona č. 100/1988 Sb.), není povinen po přiznání invalidního důchodu vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost. Náhrada škody z pracovního úrazu patří tedy takovému poškozenému bez přihlížení k tomu, co si opomenul vydělat, a bez přihlížení k průměrnému výdělku, kterého by mohl dosáhnout za práci, již by mohl vykonávat.

Není dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou zaplacením regresní náhrady a porušením právní povinnosti toho, komu bylo zaviněně způsobeno organizací ublížení na zdraví.V řízení o náhradu škody vzniklé organizaci v důsledku jednání jejího pracovníka tím, že musila zaplatit regresní náhradu předepsanou v souvislosti s úrazem poškozeného, za nějž organizace odpovídá, se proto již nelze zabývat tvrzením o výlučném zavinění poškozeného, které bylo posouzeno v řízení o regresní náhradu podle ustanovení zákona č. 33/1965 Sb.