Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

O předání osoby do vyžadujícího státu podle § 205 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje krajský soud v senátě složeném z předsedy a dvou soudců [§ 31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů].

I. Změna věcné příslušnosti soudu po podání obžaloby nemá vliv na další existenci a význam mezinárodních či evropských zatýkacích rozkazů vydaných soudem v přípravném řízení (takové zatýkací rozkazy se neruší, ani nepozbývají platnosti ze zákona), takže nepřipadá v úvahu je nahrazovat novými, vydanými soudem příslušným ve věci po podání obžaloby. Po podání obžaloby je dále příslušný k provádění případných dalších úkonů souvisejících se zatýkacím rozkazem ten soud, který v době úkonů provádí řízení. Tomuto soudu je třeba dodat obviněného, jehož cizí stát na základě takového zatýkacího rozkazu vydal (§ 387 odst. 1 tr. ř., § 405 odst. 6 tr. ř.).

II. Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) při trvajícím pobytu osoby, která má být vydána nebo předána, v cizině, je důvodem [§ 384 odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. ř. a § 405 odst. 6 tr. ř.] pro zrušení mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního stíhání a vydání nového mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu k vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Soudem příslušným k těmto úkonům je soud, který rozhodl v prvním stupni. 

III. Na chyby v mezinárodním nebo evropském zatýkacím rozkazu, které vyjdou dodatečně najevo, nebo na změny vyplývající z postupu při objasňování činu (např. v popisu skutku), musí soud, který zatýkací rozkaz vydal, popř. soud rozhodující o obžalobě, náležitým způsobem reagovat jen v případě, že mají rozhodující význam pro vydání či předání vyžádané osoby cizím státem, nebo pro dodržení zásady speciality po vydání či předání vyžádané osoby z ciziny. Soud, který vydal původní zatýkací rozkaz, nebo soud, který vede řízení, vydá v téže věci nový zatýkací rozkaz (s novým datem), kde budou chyby napraveny, aniž by zrušil původní zatýkací rozkaz. Vyžádá-li cizí stát doplňkovou informaci, postačí původní zatýkací rozkaz opatřit dodatkem s uvedením příslušných doplněných nebo opravených informací.

IV. V případě pozbytí platnosti mezinárodního, resp. evropského zatýkacího rozkazu z důvodů uvedených v § 384 odst. 5 písm. b) a c) tr. ř., pozbývá zatýkací rozkaz platnosti ze zákona, a není jej proto třeba rušit samostatným rozhodnutím.

Jestliže byl obviněný vydán z ciziny do České republiky pro účely výkonu trestu, lze konat trestní stíhání v jeho jiné trestní věci pouze při dodržení zásady speciality vyplývající z ustanovení § 389 tr. ř., případně z příslušné mezinárodní smlouvy. V případě, že obviněný byl vydán cizím státem k výkonu trestu na základě takové mezinárodní smlouvy (např. Evropské úmluvy o vydávání publikované pod č. 549/1992 Sb.), která stanoví užší rozsah výjimek ze zásady speciality než ustanovení § 389 tr. ř., pak posouzení otázky, zda je přípustné trestní stíhání v jiné trestní věci obviněného (popřípadě zda lze vykonat trest uložený mu v jiné trestní věci) se s ohledem na ustanovení § 375 odst. 1 tr. ř. použije ustanovení o výjimkách ze zásady speciality uvedených v této mezinárodní smlouvě (viz např. ustanovení čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání). Trestní stíhání, které se konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Lze-li nápravu pravomocného rozhodnutí učiněného v takovém řízení zjednat jeho zrušením, je nutno jako nezákonné zrušit též celé řízení, popřípadě tu jeho část, která byla provedena v rozporu se zásadou speciality (viz § 265k odst. 1 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř.).

Úmluva o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a její Dodatkový protokol (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) umožňují předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody uloženého cizozemským soudem i bez souhlasu odsouzeného (např. byl-li mu uložen trest vyhoštění – viz čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu). V takovém případě soud rozhodující o uznání cizozemského rozsudku na území České republiky musí mít k dispozici stanovisko odsouzeného k tomuto postupu, tj. k předání k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky, a vzít jeho obsah v úvahu při svém rozhodování o uznání cizozemského rozsudku. Jestliže odsouzený nesouhlasí se svým předáním k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky a soud přesto rozhodne o uznání cizozemského rozsudku s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, pak musí ve výroku svého rozsudku též popsat skutek, jehož se uznání týká, a to s ohledem na uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 tohoto Dodatkového protokolu.

Při přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě podání návrhu na předání trestního stíhání do ciziny je třeba s ohledem na ustanovení § 448 tr. ř. v okamžiku přerušení trestního stíhání ukončit pouze úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného v České republice. Zároveň je nutno pokračovat v těch úkonech, které směřují k realizaci předání trestního stíhání do ciziny, včetně pokračování v zajištění osoby obviněného vazbou v případě, že příslušná mezinárodní smlouva předpokládá převzetí stíhané osoby, jejíž osobní svoboda je omezena, a to až do okamžiku, než dojde k převzetí osoby obviněného v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, nebo k oznámení, že k převzetí trestního stíhání nedojde, což by podle § 448 odst. 4 tr. ř. mělo za následek pokračování v trestním stíhání v České republice. Na rozhodování o vazbě a jejím trvání se uplatní obecná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

I. Shledá-li příslušný krajský soud, že jsou splněny právní podmínky pro výkon trestu odnětí svobody uloženého cizozemským rozhodnutím, uzná toto rozhodnutí na území České republiky (§ 451 tr. ř.). Současně dalším výrokem rozhodne, že se ve výkonu trestu bude pokračovat podle § 451 odst. 3 tr. ř., jestliže druh trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání jsou slučitelné s právním řádem České republiky, nebo dalším výrokem trest uložený uznaným cizozemským rozhodnutím podle § 451 odst. 1 tr. ř. přemění na trest, který by mohl uložit, jestliže by v řízení o spáchaném trestném činu sám rozhodoval, pokud druh trestu odnětí svobody uloženého uznaným cizozemským rozhodnutím a délka jeho trvání nejsou slučitelné s právním řádem České republiky, nebo jestliže soud uzná cizozemské rozhodnutí jen pro některý z více trestných činů, kterých se cizozemské rozhodnutí týká. Přeměna trestu podle § 451 odst. 1 tr. ř. záleží v tom, že soud přizpůsobí trest uložený cizozemským rozsudkem tak, aby odpovídal právnímu řádu České republiky, to znamená, že trest odnětí svobody stanoví na nejvyšší hranici délky trestu, kterou trestní zákon České republiky pro daný trestný čin připouští, přihlížeje přitom k příslušným ustanovením jak jeho zvláštní části, tak i části obecné (např. v případě postupu podle Úmluvy o předávání odsouzených osob uveřejněné pod č. 553/1992 Sb. jde o použití čl. 10 odst. 2). Důvodem přeměny trestu nemůže být sama o sobě skutečnost, že je pro výkon trestu odnětí svobody v České republice nutné zařadit odsouzeného do určitého typu věznice. Uvedený postup podle § 451 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 451 odst. 3 tr. ř. se použije nejen na případy uznávání podle citované úmluvy, v níž je pokračování stanoveno jako alternativa, ale i na případy uznávání podle mezinárodní smlouvy, která stanoví pokračování s eventuálním přizpůsobením jako pravidlo či která předpokládá, že vykonávající stát sám uloží trest odnětí svobody, stejně jako na případy uskutečňování právního styku bez smlouvy jen na podkladě vzájemnosti. Uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky s přeměnou trestu odnětí svobody, který jím byl uložen (§ 451 odst. 1 tr. ř.), je však možné ve věcech, ve kterých se tato forma mezinárodní spolupráce uskutečňuje na základě mezinárodní smlouvy, jen jestliže příslušná mezinárodní smlouva takovou změnu trestu uloženého odsuzujícím státem připouští. Není-li tomu tak, je vyloučeno uznání cizozemského rozsudku, ve kterém byl uložen trest odnětí svobody, jehož druh a délka trvání nejsou slučitelné s právním řádem České republiky. Uznání cizozemského rozsudku s pokračováním ve výkonu trestu odnětí svobody je však možné i v případech, kdy je cizozemským rozsudkem uložen trest ve vyšší výměře, než jakou připouští zákon České republiky, jestliže tak stanoví mezinárodní smlouva (§ 451 odst. 2 tr. ř.). 

II. Krajský soud rozhoduje o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 451 tr. ř. v senátu složeném z předsedy senátu a dvou soudců (§ 31 odst. 2 písm. b/ zák. č. 6/2002 Sb.). 

III. V rámci řízení o uznávání a výkonu cizozemských rozhodnutí, jimiž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí být rozhodnuto o zařazení odsouzeného do typu věznice, ve kterém bude trest vykonávat. Tímto zařazením však nesmí být zhoršeno trestně právní postavení odsouzené osoby. Před rozhodnutím proto musí být opatřeny potřebné podklady, zejména popis způsobu výkonu trestu v odsuzujícím státě (již vykonávaného nebo připadajícího v úvahu, pokud by tam byl vykonáván) včetně rozsahu omezení odsouzeného. 

IV. Výrok o zařazení odsouzeného do typu věznice pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody je součástí rozhodnutí o výkonu uznaného cizozemského rozhodnutí podle § 455 odst. 2 tr. ř., nikoli rozhodnutí o uznání cizozemského rozhodnutí podle § 451 tr. ř., a to jak v případě pokračování ve výkonu trestu odnětí svobody, tak i v případě přeměny trestu odnětí svobody.

I. Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu (§ 11 odst. 1 písm. c/ tr. ř.), je též obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl vydán (předán) do České republiky tímto státem, spáchaný před vydáním (předáním), neboť s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanoveních § 389 tr. ř. a § 406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího (dožádaného) státu. Vznikne-li v průběhu trestního řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu stíhání obviněného, je nutno postupovat podle § 10 odst. 2 per analogiam tr. ř., tj. předložit věc Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. II. Jestliže byl z vazby propuštěn obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky k trestnímu stíhání, v důsledku nahrazení vazby některým z institutů uvedených v § 73 a § 73a tr. ř. (např. přijetím peněžité záruky), pak tato okolnost nemůže založit výjimku ze zásady speciality (§ 389 odst. 1 písm. a/, § 406 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), neboť nelze dovodit, že obviněný se po propuštění z vazby nachází na území České republiky dobrovolně, přestože je mohl opustit. Účelem institutů nahrazujících vazbu je totiž zajištění účelu vazby jiným způsobem než přímým omezením osobní svobody, a to tak, aby byla nadále zajištěna přítomnost obviněného na území České republiky (např. hrozbou propadnutí peněžité záruky).