Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

I. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž pachatel chtěl donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, pokud k němu došlo na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je nedovoleným prostředkem a lze jej kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. 

Návrh na zahájení insolvenčního řízení, jehož podmínky podání jsou stanoveny v § 97 insolvenčního zákona, není dovoleným prostředkem, je-li ho v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (srov. § 5 insolvenčního zákona) zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům. Děje se tak zejména tehdy, když slouží k prosazení vlastních zájmů osoby podávající takový návrh, vedený především snahou uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, a donutit ji, aby něco konala, opominula nebo trpěla, aniž by navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že dotčená osoba (fyzická nebo právnická) je v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona. 

II. Jestliže je návrh na zahájení insolvenčního řízení založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, jež byly navrhovatelem jen účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly do insolvenčního rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, zaneseny a v něm uvedeny nepravdivé skutečnosti nasvědčující tomu, že je údajný dlužník v úpadku, může dojít k vážným důsledkům (např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů apod.), které lze považovat za jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku.

Proti usnesení o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací podle § 208 odst. 4 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, při zjednodušeném předání je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

O předání osoby do vyžadujícího státu podle § 205 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje krajský soud v senátě složeném z předsedy a dvou soudců [§ 31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů].

I. Změna věcné příslušnosti soudu po podání obžaloby nemá vliv na další existenci a význam mezinárodních či evropských zatýkacích rozkazů vydaných soudem v přípravném řízení (takové zatýkací rozkazy se neruší, ani nepozbývají platnosti ze zákona), takže nepřipadá v úvahu je nahrazovat novými, vydanými soudem příslušným ve věci po podání obžaloby. Po podání obžaloby je dále příslušný k provádění případných dalších úkonů souvisejících se zatýkacím rozkazem ten soud, který v době úkonů provádí řízení. Tomuto soudu je třeba dodat obviněného, jehož cizí stát na základě takového zatýkacího rozkazu vydal (§ 387 odst. 1 tr. ř., § 405 odst. 6 tr. ř.). II. Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) při trvajícím pobytu osoby, která má být vydána nebo předána, v cizině, je důvodem [§ 384 odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. ř. a § 405 odst. 6 tr. ř.] pro zrušení mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního stíhání a vydání nového mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu k vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Soudem příslušným k těmto úkonům je soud, který rozhodl v prvním stupni. III. Na chyby v mezinárodním nebo evropském zatýkacím rozkazu, které vyjdou dodatečně najevo, nebo na změny vyplývající z postupu při objasňování činu (např. v popisu skutku), musí soud, který zatýkací rozkaz vydal, popř. soud rozhodující o obžalobě, náležitým způsobem reagovat jen v případě, že mají rozhodující význam pro vydání či předání vyžádané osoby cizím státem, nebo pro dodržení zásady speciality po vydání či předání vyžádané osoby z ciziny. Soud, který vydal původní zatýkací rozkaz, nebo soud, který vede řízení, vydá v téže věci nový zatýkací rozkaz (s novým datem), kde budou chyby napraveny, aniž by zrušil původní zatýkací rozkaz. Vyžádá-li cizí stát doplňkovou informaci, postačí původní zatýkací rozkaz opatřit dodatkem s uvedením příslušných doplněných nebo opravených informací. IV. V případě pozbytí platnosti mezinárodního, resp. evropského zatýkacího rozkazu z důvodů uvedených v § 384 odst. 5 písm. b) a c) tr. ř., pozbývá zatýkací rozkaz platnosti ze zákona, a není jej proto třeba rušit samostatným rozhodnutím.

Jestliže byl obviněný vydán z ciziny do České republiky pro účely výkonu trestu, lze konat trestní stíhání v jeho jiné trestní věci pouze při dodržení zásady speciality vyplývající z ustanovení § 389 tr. ř., případně z příslušné mezinárodní smlouvy. V případě, že obviněný byl vydán cizím státem k výkonu trestu na základě takové mezinárodní smlouvy (např. Evropské úmluvy o vydávání publikované pod č. 549/1992 Sb.), která stanoví užší rozsah výjimek ze zásady speciality než ustanovení § 389 tr. ř., pak posouzení otázky, zda je přípustné trestní stíhání v jiné trestní věci obviněného (popřípadě zda lze vykonat trest uložený mu v jiné trestní věci) se s ohledem na ustanovení § 375 odst. 1 tr. ř. použije ustanovení o výjimkách ze zásady speciality uvedených v této mezinárodní smlouvě (viz např. ustanovení čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání). Trestní stíhání, které se konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Lze-li nápravu pravomocného rozhodnutí učiněného v takovém řízení zjednat jeho zrušením, je nutno jako nezákonné zrušit též celé řízení, popřípadě tu jeho část, která byla provedena v rozporu se zásadou speciality (viz § 265k odst. 1 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř.).

Úmluva o předávání odsouzených osob (uveřejněná pod č. 553/1992 Sb.) a její Dodatkový protokol (uveřejněný pod č. 26/2003 Sb. m. s.) umožňují předání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody uloženého cizozemským soudem i bez souhlasu odsouzeného (např. byl-li mu uložen trest vyhoštění – viz čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu). V takovém případě soud rozhodující o uznání cizozemského rozsudku na území České republiky musí mít k dispozici stanovisko odsouzeného k tomuto postupu, tj. k předání k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky, a vzít jeho obsah v úvahu při svém rozhodování o uznání cizozemského rozsudku. Jestliže odsouzený nesouhlasí se svým předáním k výkonu trestu odnětí svobody do České republiky a soud přesto rozhodne o uznání cizozemského rozsudku s ohledem na ustanovení čl. 3 odst. 1, 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě o předávání odsouzených osob, pak musí ve výroku svého rozsudku též popsat skutek, jehož se uznání týká, a to s ohledem na uplatnění zásady speciality ve smyslu čl. 3 odst. 4 tohoto Dodatkového protokolu.

Při přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě podání návrhu na předání trestního stíhání do ciziny je třeba s ohledem na ustanovení § 448 tr. ř. v okamžiku přerušení trestního stíhání ukončit pouze úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného v České republice. Zároveň je nutno pokračovat v těch úkonech, které směřují k realizaci předání trestního stíhání do ciziny, včetně pokračování v zajištění osoby obviněného vazbou v případě, že příslušná mezinárodní smlouva předpokládá převzetí stíhané osoby, jejíž osobní svoboda je omezena, a to až do okamžiku, než dojde k převzetí osoby obviněného v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, nebo k oznámení, že k převzetí trestního stíhání nedojde, což by podle § 448 odst. 4 tr. ř. mělo za následek pokračování v trestním stíhání v České republice. Na rozhodování o vazbě a jejím trvání se uplatní obecná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.