Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Podá-li státní zástupce obžalobu na obviněného, který je cizím státním příslušníkem a na území České republiky se nezdržuje, soud prvního stupně nemůže z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. a) tr. ř. přerušit jeho trestní stíhání, hodlá-li předat trestní řízení do ciziny podle § 105 a násl. z. m. j. s. V takovém případě rozhodne podle § 108 z. m. j. s. o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení za současného předložení žádosti Ministerstvu spravedlnosti o převzetí trestního řízení (§ 106 odst. 1 z. m. j. s.), popřípadě zaslání takové žádosti přímo příslušnému cizozemskému orgánu (§ 106 odst. 3 z. m. j. s.).

I. Jestliže předmětem rozhodování o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího peněžitou sankci nebo jiné peněžité plnění podle hlavy VI části páté z. m. j. s. je více rozhodnutí ukládajících téže osobě a v téže věci několik povinností k peněžitému plnění, postačí, že podmínka uvedená v § 267 odst. 1 písm. f) z. m. j. s., tj. že výše uloženého peněžitého trestu nebo jiného plnění nesmí být nižší než 70 EUR, je splněna alespoň u jednoho z takových cizozemských rozhodnutí. Každá povinnost k peněžitému plnění však musí být uložena rozhodnutím, které splňuje náležitosti uvedené v § 261 odst. 1 písm. a) až d) z. m. j. s. II. Při posuzování splnění podmínky tzv. oboustranné trestnosti činu uvedené v § 268 odst. 2 z. m. j. s. soud není omezen jen na popis skutku ve výroku rozhodnutí jiného členského státu, ale je povinen vycházet ze všech zřejmých okolností jeho spáchání bez ohledu na to, zda jsou uvedeny ve výroku rozhodnutí nebo v jeho odůvodnění. Tento postup vyplývá z odlišnosti právních úprav, podle nichž skutkové podstaty jednotlivých trestních zákonů mohou předpokládat naplnění různých zákonných znaků, a tedy i popis různých skutkových okolností. Tak tomu bude např. v případě, že trestnost činu podle vnitrostátní úpravy zakládá recidiva pachatele (např. u trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku), ačkoliv tato okolnost z uznávaného rozhodnutí nevyplývá.

I. Podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení, jímž pachatel chtěl donutit poškozeného k plnění, které neměl povinnost poskytnout, pokud k němu došlo na základě vědomě nepravdivých skutečností bez faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, je nedovoleným prostředkem a lze jej kvalifikovat jako pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. 

Návrh na zahájení insolvenčního řízení, jehož podmínky podání jsou stanoveny v § 97 insolvenčního zákona, není dovoleným prostředkem, je-li ho v rozporu se zásadami insolvenčního řízení (srov. § 5 insolvenčního zákona) zneužito k jiným než v zákoně uvedeným účelům. Děje se tak zejména tehdy, když slouží k prosazení vlastních zájmů osoby podávající takový návrh, vedený především snahou uškodit osobě, na jejíž majetek je insolvenční návrh podáván, a donutit ji, aby něco konala, opominula nebo trpěla, aniž by navrhovatel měl skutečné poznatky o tom, že dotčená osoba (fyzická nebo právnická) je v úpadku ve smyslu § 3 insolvenčního zákona. 

II. Jestliže je návrh na zahájení insolvenčního řízení založen na smyšlených a neexistujících skutečnostech, jež byly navrhovatelem jen účelově uvedeny se záměrem vyvolat důsledky spojené s podáním takového návrhu, zejména aby byly do insolvenčního rejstříku, který je informačním systémem dostupným na veřejné datové síti, zaneseny a v něm uvedeny nepravdivé skutečnosti nasvědčující tomu, že je údajný dlužník v úpadku, může dojít k vážným důsledkům (např. ohrožení jeho konkurenceschopnosti v důsledku ztráty důvěry a dobrého jména u klientů a obchodních partnerů apod.), které lze považovat za jinou vážnou újmu ve smyslu trestného činu pomluvy podle § 184 tr. zákoníku.

Proti usnesení o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací podle § 208 odst. 4 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, při zjednodušeném předání je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

O předání osoby do vyžadujícího státu podle § 205 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů, rozhoduje krajský soud v senátě složeném z předsedy a dvou soudců [§ 31 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů].

I. Změna věcné příslušnosti soudu po podání obžaloby nemá vliv na další existenci a význam mezinárodních či evropských zatýkacích rozkazů vydaných soudem v přípravném řízení (takové zatýkací rozkazy se neruší, ani nepozbývají platnosti ze zákona), takže nepřipadá v úvahu je nahrazovat novými, vydanými soudem příslušným ve věci po podání obžaloby. Po podání obžaloby je dále příslušný k provádění případných dalších úkonů souvisejících se zatýkacím rozkazem ten soud, který v době úkonů provádí řízení. Tomuto soudu je třeba dodat obviněného, jehož cizí stát na základě takového zatýkacího rozkazu vydal (§ 387 odst. 1 tr. ř., § 405 odst. 6 tr. ř.). II. Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) při trvajícím pobytu osoby, která má být vydána nebo předána, v cizině, je důvodem [§ 384 odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. ř. a § 405 odst. 6 tr. ř.] pro zrušení mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního stíhání a vydání nového mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu k vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Soudem příslušným k těmto úkonům je soud, který rozhodl v prvním stupni. III. Na chyby v mezinárodním nebo evropském zatýkacím rozkazu, které vyjdou dodatečně najevo, nebo na změny vyplývající z postupu při objasňování činu (např. v popisu skutku), musí soud, který zatýkací rozkaz vydal, popř. soud rozhodující o obžalobě, náležitým způsobem reagovat jen v případě, že mají rozhodující význam pro vydání či předání vyžádané osoby cizím státem, nebo pro dodržení zásady speciality po vydání či předání vyžádané osoby z ciziny. Soud, který vydal původní zatýkací rozkaz, nebo soud, který vede řízení, vydá v téže věci nový zatýkací rozkaz (s novým datem), kde budou chyby napraveny, aniž by zrušil původní zatýkací rozkaz. Vyžádá-li cizí stát doplňkovou informaci, postačí původní zatýkací rozkaz opatřit dodatkem s uvedením příslušných doplněných nebo opravených informací. IV. V případě pozbytí platnosti mezinárodního, resp. evropského zatýkacího rozkazu z důvodů uvedených v § 384 odst. 5 písm. b) a c) tr. ř., pozbývá zatýkací rozkaz platnosti ze zákona, a není jej proto třeba rušit samostatným rozhodnutím.

Jestliže byl obviněný vydán z ciziny do České republiky pro účely výkonu trestu, lze konat trestní stíhání v jeho jiné trestní věci pouze při dodržení zásady speciality vyplývající z ustanovení § 389 tr. ř., případně z příslušné mezinárodní smlouvy. V případě, že obviněný byl vydán cizím státem k výkonu trestu na základě takové mezinárodní smlouvy (např. Evropské úmluvy o vydávání publikované pod č. 549/1992 Sb.), která stanoví užší rozsah výjimek ze zásady speciality než ustanovení § 389 tr. ř., pak posouzení otázky, zda je přípustné trestní stíhání v jiné trestní věci obviněného (popřípadě zda lze vykonat trest uložený mu v jiné trestní věci) se s ohledem na ustanovení § 375 odst. 1 tr. ř. použije ustanovení o výjimkách ze zásady speciality uvedených v této mezinárodní smlouvě (viz např. ustanovení čl. 14 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání). Trestní stíhání, které se konalo v rozporu se zásadou speciality, nemůže být zákonným podkladem pro vydání meritorního rozhodnutí soudu či jiného orgánu činného v trestním řízení. Lze-li nápravu pravomocného rozhodnutí učiněného v takovém řízení zjednat jeho zrušením, je nutno jako nezákonné zrušit též celé řízení, popřípadě tu jeho část, která byla provedena v rozporu se zásadou speciality (viz § 265k odst. 1 tr. ř., § 269 odst. 2 tr. ř.).