Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jestliže obviněný při uzavření dohody o ukončení právního zastoupení dá obhájci pokyn, aby ve věci již nečinil žádné další úkony, je povinností obhájce poučit jej o tom, že takový pokyn může odporovat znění § 37 odst. 2 tr. ř. a že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, jím nebude vázán. Ustanovení § 20 odst. 6 poslední věta zákona o advokacii se v takovém případě neuplatní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2015-II. Sb. rozh. tr.).

Doručuje-li se rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci, podle § 265e odst. 2 tr. ř. běží lhůta k podání dovolání od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Uvedené ustanovení se však neuplatní, pokud obviněný v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil a přitom nebyl dán důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci. Požádá-li obviněný o ustanovení obhájce a jsou-li splněny podmínky podle § 33 odst. 2, 4 tr. ř., musí mu být neprodleně ustanoven.

Pokud státní zástupce zruší usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ve věci, v níž byl obviněnému z důvodu nutné obhajoby ustanoven obhájce, pak takovým skončením trestního stíhání zaniká též zmocnění obhájce k obhajobě obviněného (§ 41 odst. 5 tr. ř.). 

Dojde-li znovu k zahájení trestního stíhání v této věci a jsou-li dány důvody nutné obhajoby, je nutno učinit úkony k tomu, aby obviněný měl obhájce, tj. aby si obhájce sám v určené lhůtě zvolil, a pokud tak neučiní, aby mu byl ustanoven.

Ustanovený obhájce, jemuž byl pozastaven výkon advokacie, není oprávněn po dobu pozastavení výkonu advokacie poskytovat právní služby, a nemůže tedy ani vykonávat obhajobu obviněného v trestním řízení. Za této situace je obhájce, který vykonává advokacii samostatně, povinen, neučiní-li jiné opatření za účelem ochrany práv nebo právem chráněných zájmů obviněného, bez odkladu, nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy vznikla taková překážka, ustanovit jiného advokáta (po dohodě s ním) svým zástupcem (§ 27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). 

Jestliže se takto ustanovený zástupce obhájce poté účastní úkonů trestního řízení, např. veřejného zasedání konaného o odvolání, nelze učinit závěr, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, takže není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Účinky úkonu obviněného, jímž si zvolil obhájce k výkonu obhajoby v trestním řízení, nastávají vůči příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, u kterého se právě vede trestní řízení, okamžikem, kdy mu obviněný nebo jím zvolený obhájce předložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby v trestním řízení. Přitom nezáleží na okolnosti, kdy byla mezi obviněným a jeho obhájcem uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, ani kdy orgán činný v trestním řízení založil písemné vyhotovení plné moci do trestního spisu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, není naplněn za situace, když obviněný, u něhož nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.), si zvolil obhájce, kterému udělil plnou moc, v níž podepsal prohlášení, že „zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce“, pokud se takto zmocněný obhájce nezúčastnil hlavního líčení s odkazem na nutnost účasti na jednání soudu v jiné věci týkající se jiného klienta a s poukazem na nesouhlas obviněného s tím, aby se místo zvoleného obhájce zúčastnil hlavního líčení jeho zástupce (substitut). V takovém případě rovněž není porušeno právo obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud soud prvního stupně nevyhověl žádosti obviněného o odročení hlavního líčení a konal jej sice v přítomnosti obviněného, ale bez obhájce, případně jeho substituta.

I. Pod pojem „umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání“, k němuž se vztahuje úmysl pachatele trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák., lze podřadit nejen takové jednání, v jehož důsledku se pachatel jiného trestného činu zcela (definitivně) vyhne trestnímu stíhání, ale i dosažení stavu, kdy tento pachatel získá nadržováním výhodu spočívající v podstatném oddálení zahájení jeho trestního stíhání. II. Obhájce s odkazem na svou povinnost mlčenlivosti, resp. na využití svého oprávnění odepřít výpověď z důvodu povinné mlčenlivosti (§ 21 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) nemůže uvádět orgánu činnému v trestním řízení nepravdivé údaje, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, byť by tak činil v zájmu obviněného, např. ohledně identity osoby, na niž je dotazován. Jestliže obhájce, i přes oprávnění vyplývající z ustanovení § 21 zákona o advokacii, neodmítne odpovědět na otázku položenou orgánem činným v trestním řízení, ale záměrně uvede nepravdu, a to proto, aby obviněnému umožnil uniknout trestnímu stíhání, resp. aby jeho trestní stíhání podstatně oddálil, přichází v úvahu jeho odpovědnost pro trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.