Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je třeba posoudit tu část jednání pachatele, který po odcizení věcí poškozeného použil proti němu pohrůžku násilí, jejímž cílem ovšem nebylo uchovat si odcizené věci, ale přimět poškozeného, aby pachatele nezadržel a aby ho nechal odejít z místa krádeže. V takovém případě jde o vícečinný souběh trestného činu krádeže a vydírání. Rozdíl mezi trestným činem vydírání podle § 175 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že nátlak na vůli poškozeného je u přečinu krádeže veden ze strany pachatele pouze snahou bezprostředně po činu si násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí uchovat věc, již pachatel získal krádeží. Pokud násilí nebo pohrůžka (bezprostředního) násilí směřovala k něčemu jinému než si uchovat bezprostředně po činu odcizenou věc, tedy k tomu, aby jiná osoba něco konala, opominula nebo trpěla (např. aby pachatele poškozený nebo jiná osoba nezadržela, neoznámila jeho čin policii apod.), jde o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku.

Jestliže si pachatel přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, a učinil tak za splnění některé z okolností uvedených v § 205 odst. 1 písm. a), b), c), d) nebo e) tr. zákoníku, přičemž současně byla naplněna i podmínka zpětnosti podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba takový čin právně posoudit jako jeden přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), c), d) nebo e), odst. 2 tr. zákoníku. Tohoto právního názoru se nijak nedotýká změna ustanovení § 205 odst. 2 tr. zákoníku, provedená zákonem č. 330/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, účinným zde od 1. 12. 2011.

Trestný čin krádeže byl spáchán vloupáním ve smyslu § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. Nyní jde o přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. i tehdy, když pachatel násilím odstranil uzamčený visací zámek, který zajišťoval vstup do objektu poškozeného, a současně jej nahradil vlastním zámkem, byť teprve následně, s jistým časovým odstupem a již za použití vlastních klíčů, vstoupil do objektu poškozeného, kde odcizil jeho věci. I v takovém případě bylo násilné odstranění původního zajištění objektu prostředkem k vniknutí do uzamčeného prostoru, tj. vloupáním podle § 89 odst. 14 tr. zák. Nyní se jedná o ustanovení § 121 tr. zákoníku.

Jestliže pachatel jednal v úmyslu odcizením si přisvojit cizí motorové vozidlo jako celek, a nikoliv se záměrem zmocnit se jen některých jeho částí či cizích věcí nacházejících se v něm, není rozhodné, že poté si z takto odcizeného vozidla ponechal jen některou jeho část (např. korbu nákladního automobilu) nebo nějakou věc, která byla v odcizeném vozidle (např. autorádio), a pak už ztratil zájem o odcizené vozidlo a odstavil ho (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 17/1974 a č. 42/2001 Sb. rozh. tr.). Takové jednání je možno posoudit jako trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, přičemž výši škody představuje hodnota motorového vozidla stanovená podle hledisek obsažených v ustanovení § 137 tr. zákoníku. Pokud se však pachatel zmocnil cizího motorového vozidla jen za účelem jeho dočasného užívání, a dopustil se tím trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku, a teprve poté z něj odcizil nějakou jeho část či cizí věc nacházející se v něm, spáchal trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku pouze ve vztahu k této části vozidla či věci, které si skutečně přisvojil, přičemž výše způsobené škody vychází jen z hodnoty odcizené části motorového vozidla či věci.

Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele (tj. v recidivě) ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu krádeže byl v odvolacím řízení konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání pro čin stejné nebo nižší závažnosti, které splňuje zákonem stanovené podmínky, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud je tato skutečnost obsažena alespoň v jeho odůvodnění, resp. jestliže ji soudy vzaly za prokázanou a vycházely z ní. Takové dřívější odsouzení nebo potrestání obviněného je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde pouze k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo. Jestliže tedy existuje jiné dřívější odsouzení (potrestání) obviněného, které i po dni 1. 1. 2010 zakládá znak recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku u činu obviněného spáchaného před tímto dnem, pak nelze na základě ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 tr. zák.) dospět k závěru, že pro obviněného je příznivější nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 jen proto, že v popisu skutku soudu prvního stupně je uvedeno toliko takové předchozí odsouzení (potrestání) zakládající recidivu ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pouze do 31. 12. 2009, a nelze tak ani učinit závěr, že jde od 1. 1. 2010 o čin beztrestný, popřípadě že z tohoto důvodu zanikla trestnost činu.*) *) Poznámka redakce: Srov. znění § 205 odst. 2 tr. zákoníku po novele provedené zákonem č. 330/2011 Sb.

I. Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).S ohledem na tyto zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného nejpozději dne 31. 12. 2009 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Takový skutek lze však po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na aplikaci ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost. II. Za „odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva podle § 123c odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním úřadem podle § 123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek řidiče, neboť je neshledal odůvodněnými. V důsledku toho, pokud pachatel řídí motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. III. Ustanovení § 419 trestního zákoníku se vztahuje nejen na trest, který byl uložen rozhodnutím, jež nabylo právní moci nejpozději dne 31. 12. 2009, ale také na trest uložený rozhodnutím učiněným do dne 31. 12. 2009, pokud později, tj. po 1. 1. 2010, nabylo právní moci. Jestliže byl pachatel odsouzen za řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., pak vzhledem k dekriminalizaci tohoto činu trestním zákoníkem je třeba postupovat podle ustanovení § 419 trestního zákoníku, tj. rozhodnout o tom, že trest uložený za tento trestný čin (popř. jeho dosud nevykonaný zbytek) se nevykoná. Aplikace ustanovení § 419 trestního zákoníku nevyžaduje, aby posuzovaný čin nenaplňoval zákonné znaky skutkové podstaty žádného trestného činu uvedeného ve zvláštní části nového trestního zákoníku. Proto se v tomto ustanovení předpokládaný postup při poměrném zkracování úhrnného nebo souhrnného trestu uplatní jak u vícečinného souběhu, tak u souběhu jednočinného [např. v případě úhrnného trestu uloženého před 1. 1. 2010 za trestné činy podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák., i když takový čin po 1. 1. 2010 zůstává trestným podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku]. IV. Trestnost krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., za kterou byl před 1. 1. 2010 uložen trest, nelze v souvislosti s aplikací § 419 trestního zákoníku opírat o jiné předcházející odsouzení či potrestání v době rozhodné, než které je uvedeno ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným tímto trestným činem. Jestliže předchozí odsouzení či potrestání je založeno odsuzujícím rozsudkem, jímž byl pachatel uznán vinným jen trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., pak je namístě postupovat podle § 419 trestního zákoníku a rozhodnout o nevykonání či o poměrném zkrácení uloženého trestu (jeho dosud nevykonaného zbytku).

Skutková podstata trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák. vyžaduje přisvojení si cizí věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která byla pachateli svěřena. Jestliže pachatel byl na základě smlouvy (např. smlouvy o zajištění ostrahy a ochrany majetku) zavázán pouze střežit cizí věci před odcizením, poškozením nebo zničením, pak mu tyto věci nebyly svěřeny, tj. předány do jeho dispozice, a nedostaly se tak z faktické moci jejich vlastníka či jiné oprávněné osoby. Proto jednání pachatele, který si neoprávněně přisvojí takové střežené věci tím, že se jich zmocní, nevykazuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák., ale za splnění dalších podmínek půjde o trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák. *) *) Poznámka redakce: Nyní jde o rozlišení trestných činů krádeže podle § 205 odst. 1 a zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku.