Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Návrh státního zástupce učiněný podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. zpravidla není třeba písemně přeložit osobě, jež má být podle návrhu vydána do ciziny, do jejího mateřského jazyka nebo do jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

Doplňková ochrana ve smyslu § 14a odst. 1 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, se uděluje cizinci ve vztahu ke konkrétnímu státu, kterým je buď stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, stát jeho posledního trvalého bydliště. Proto udělení takové doplňkové ochrany je překážkou přípustnosti vydání ve smyslu § 393 písm. b) tr. ř. jen vůči těmto státům, nikoliv i státům dalším.*) *) Poznámka redakce: nyní jde o překážku přípustnosti vydání ve smyslu § 91 odst. 1 písm. b) zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních

I. Překážka stanovená podle § 393 odst. 1 písm. g) tr. ř. je vyjádřením možnosti vyplývající z ustanovení čl. 7 odst. 1 Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněné pod č. 549/1992 Sb.). Po novele trestního řádu provedené zák. č. 539/2004 Sb. s účinností od 1. 11. 2004 již nenáleží posuzování této otázky ministru spravedlnosti v souvislosti s jeho postupem podle § 399 odst. 1, odst. 2 tr. ř. (v tomto rozsahu je už nepoužitelný právní názor vyjádřený v rozhodnutí pod č. 24/1996 Sb. rozh. tr.). Proto je povinností soudu, který rozhoduje o přípustnosti vydání osoby do ciziny, aby řešil jako právní otázku, zda existuje uvedená překážka vydání, jež spočívá v tom, že trestný čin, který má být důvodem vydání, byl spáchán na území České republiky. II. Z hlediska posouzení, zda jde o trestný čin spáchaný na území České republiky, je v řízení o vydání do ciziny rozhodující obsah extradiční žádosti cizího státu, neboť jen v tomto rozsahu může soud rozhodovat o přípustnosti vydání. Ve vztahu k pokračování v trestné činnosti (§ 89 odst. 3 tr. zák.), pokud byl některý dílčí útok spáchán na území České republiky a jiný byl spáchán v cizině (tj. na území dožadujícího státu), a jestliže předmětem extradiční žádosti není žádný dílčí útok pokračujícího trestného činu spáchaný na území České republiky, nelze odůvodnit nepřípustnost vydání překážkou vyplývající z ustanovení § 393 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vydání do ciziny není žádáno pro čin spáchaný na území České republiky.

Prohlásí-li osoba, o jejíž vydání jde, po náležitém poučení ve smyslu § 398 odst. 3 tr. ř. ve veřejném zasedání konaném příslušným krajským soudem, že souhlasí s vydáním k trestnímu stíhání do cizího státu pro konkrétní trestný čin, jsou splněny podmínky pro konání zkráceného vydávacího řízení podle § 398 tr. ř. Tato osoba svým výslovným souhlasem s vydáním nahradila rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání podle § 397 odst. 1, věta první, tr. ř. Pokud se osoba, o jejíž vydání jde, vzdala souhlasem se svým vydáním práva na soudní ochranu, není soud při rozhodování o vzetí do vydávací vazby podle § 398 odst. 5 tr. ř. oprávněn zkoumat, zda jsou dány právní překážky, které by mohly bránit vydání.

V ustanovení § 397 odst. 1 tr. ř. jsou upraveny především otázky procesního postupu soudu při rozhodování o přípustnosti vydání osoby do ciziny (zejména kdo je oprávněn podat příslušný návrh, který soud o něm rozhoduje a v jaké formě soudního zasedání). Podle § 397 odst. 3 tr. ř. se pak rozhoduje nejen o vazbě vydávané osoby (o jejím vzetí do vydávací vazby, o přeměně předběžné vazby na vazbu vydávací), ale také se vysloví, že vydání této osoby do ciziny je přípustné. S ohledem na ustanovení § 397 odst. 4 tr. ř. je proti takovému rozhodnutí o vydání přípustná stížnost. Stejné závěry platí, i pokud jde o rozhodnutí učiněné podle § 397 odst. 2 tr. ř., kterým se vysloví, že vydání není přípustné.

S ohledem na zásady vyjádřené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb.) je třeba při zajištění hledané osoby omezením její osobní svobody pro účely rozhodnutí o vydávací vazbě ( § 381 odst. 1 tr. ř.) postupovat analogicky podle ustanovení § 76 a 77 tr. ř. o zadržení. Tato ustanovení se však aplikují přiměřeně tak, aby byly respektovány zvláštnosti extradičního řízení. To především znamená, že pro odevzdání této osoby soudu platí lhůta 48 hodin od jejího zadržení ( § 76 odst. 4, § 77 odst. 1 tr. ř., čl. 8 odst. 3 Listiny) a že po jejím zadržení před podáním návrhu soudu na vzetí do vazby bude tato osoba státním zástupcem vyslechnuta ( § 76 odst. 3, § 379 odst. 3, § 381 odst. 1 tr. ř.). Předseda senátu je povinen vyslechnout zadrženou osobu, která byla soudu odevzdána, a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce o něm rozhodnout ( § 77 odst. 2, § 381 tr. ř.).

Ve věcech vydání do ciziny na základě Evropské úmluvy o vydávání (č. 549/1992 Sb.) se s ohledem na ustanovení § 375 tr. ř. posuzují právní podmínky vydávací vazby v době před tím, než je České republice doručena žádost o vydání a příslušné doklady, podle čl. 16 odst. 1 až 5 této Úmluvy o předběžné vazbě a vnitřní právní řád České republiky ( § 381 tr. ř.) se uplatní jen, jestliže na něj v některých otázkách Úmluva přímo odkazuje nebo jestliže některou otázku sama neupravuje. V době po doručení žádosti o vydání postupují orgány činné v trestním řízení při posuzování právních otázek vydávací vazby přímo podle § 381 tr. ř. To především znamená, že vydávací vazba v těchto věcech před doručením žádosti o vydání nesmí trvat déle než čtyřicet dnů ode dne vzetí do vazby, zatímco v době po doručení žádosti o vydání není časově omezena. Důvodem, pro který je možno vzít osobu, o jejíž vydání jde, do předběžné vazby, je nezbytnost tohoto opatření pro zamezení jejího útěku (čl. 16 odst. 1, věta druhá, Úmluvy, § 381 odst. 1 tr. ř.). 

Pokud není v Úmluvě stanoveno jinak, řízení o předběžné vazbě (příslušnost orgánů činných v trestním řízení, podávání návrhů apod.) se řídí výhradně právním řádem České republiky, tj. ustanoveními hlavy dvacáté čtvrté trestního řádu (čl. 23 Úmluvy).