Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Návrat obviněného do státu, jehož je státním občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu § 302 tr. ř., zvláště když je známa adresa jeho pobytu v domovském státě.

Pokud soudy doručovaly obviněnému na adresu jeho pobytu v cizině např. obžalobu, předvolání k hlavnímu líčení a vyrozumění o konání veřejného zasedání k projednání odvolání přímo (tj. prostřednictvím provozovatele poštovních služeb), ačkoliv takový způsob doručování byl v rozporu s ustanovením § 43 odst. 1, 3 z. m. j. s., tak ani z bezúspěšného doručování těchto písemností nemohly vyvodit závěr, že jsou splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému.

Podmíněné odsouzení Uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 části věty za středníkem tr. zákoníku nebrání skutečnost, že soud současně rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody, na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 tr. ř., protože výrok podle § 82 odst. 1 části věty za středníkem tr. zákoníku má jinou funkci než výrok podle § 228 tr. ř. Zatímco primárním účelem výroku podle § 228 tr. ř. je jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, a tím i obsah a rozsah povinnosti obviněného k náhradě škody, k odčinění nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má výrok podle § 82 odst. 2 části věty za středníkem tr. zákoníku v první řadě zesílit účinek působení podmíněného odsouzení na pachatele tím, že pod pohrůžkou nařízení výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy, kterou způsobil trestným činem, nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, vyžaduje od něj aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu, a vede jej tak k uznání a respektování zájmů dotčených trestným činem. Povinnost, aby pachatel podle svých sil nahradil způsobenou škodu, odčinil nemajetkovou újmu nebo vydal bezdůvodné obohacení, se tak stává důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože nepostačuje pouze uznání nároku poškozeného, ale nutí pachatele ke skutečné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. ke skutečnému vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem Přiměřená omezení a přiměřené povinnosti Uložení přiměřených omezení nebo přiměřených povinností ve vztahu k trestu domácího vězení (§ 60 odst. 5, 6 tr. zákoníku) představuje důležitý prvek individualizace tohoto trestu. Pokud soudy pachateli uložily tato omezení či povinnosti ve vtahu k trestu domácího vězení, tak spočívaly zejména - v povinnosti nahradit podle svých sil způsobenou škodu - v povinnosti nahradit podle svých sil náklady trestního řízení, - v povinnosti nahradit dle svých sil dlužné výživné a platit běžné výživné, - v zákazu navštěvovat herny a restaurace za účelem konzumace alkoholických nápojů, - v zákazu nadměrné konzumace alkoholických nápojů či v zákazu požívání jakýchkoli omamných a psychotropních látek, - v povinnosti podrobit se léčení závislosti na alkoholu - v povinnosti podrobit se testu na přítomnost alkoholu nebo drog při kontrole ze strany PMS, - v zákazu styku s určitými osobami (v případě mladistvého). Obdobný okruh těchto omezení a povinnosti soudy ukládaly též ve vztahu k trestu obecně prospěšných prací (§ 63 odst. 2, 3 tr. zákoníku) a k podmíněnému odsouzení (§ 82 odst. 2, 3 tr. zákoníku). Řízení proti uprchlému Vedení řízení proti uprchlému nebo zdržování se obžalovaného v době řízení na neznámém místě nemůže být rozhodujícím hlediskem pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud je sice podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku povinen při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo povahy a závažnosti činu, poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života a možnosti jeho nápravy, jako základních kritérií pro uložení trestu, také přihlížet k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, ale tyto okolnosti je třeba hodnotit v rámci možností nápravy pachatele, byť je zákon stanoví samostatně. Jestliže jde o trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, je třeba tyto okolnosti hodnotit vždy ve spojení s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť za takový trestný čin lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Z výše uvedeného vyplývá, že samotná okolnost, že se vůči pachateli vedlo trestní řízení proti uprchlému, nemůže sama o sobě vést k závěru, že mu nelze uložit jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody. Trest domácího vězení (viz též Domácí vězení) - Soudy jen v minimální míře využívají možnosti individualizace uloženého trestu domácího vězení a v rozhodnutích stanoví standardní rozsah zdržování se pachatele v určeném obydlí vyplývající v podstatě z úpravy před provedenou novelizací § 60 odst. 3, 4 tr. zákoníku. Tato praxe ukazuje na nepromyšlenost a zbytečnost novelizace původního znění ustanovení § 60 odst. 3 tr. zákoníku provedené zákonem č. 330/2011 Sb. Jako zvláštní případ konkretizace trestu domácího vězení lze uvést věc Okresního soudu ve Zlíně, který pachateli působícímu jako trenér mládežnického sportovního týmu umožnil vést 1x týdně trénink a 3x do měsíce o víkendu doprovázet tým na utkání. Některé soudy v obvodech Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Českých Budějovicích poukázaly v určitých případech na praktické problémy výkonu trestu domácího vězení u pachatelů, kteří pracují ve vícesměnném provozu, u pachatelů, kteří se účastní vícedenního školení mimo bydliště a na vztah trestu domácího vězení k úpravě styku odsouzeného s nezletilými dětmi. Soudy by měly velice pečlivě zvažovat uložení trestu domácího vězení i s ohledem na povahu zaměstnání pachatele (např. byl signalizován případ, kdy trest domácího vězení byl uložen zaměstnanci cirkusu, který koná turné po celém území České republiky) a přistoupit k uložení jiného alternativního trestu. - K přeměně trestu, resp. k nařízení náhradního trestu odnětí svobody, došlo z důvodu nedodržení podmínek domácího vězení, a to zpravidla proto, že odsouzený se nezdržoval ve stanovené době v určeném obydlí nebo došlo ke zjištění požití alkoholu (opakovaný pozitivní test na alkohol). Prokázání opakovaného požívání alkoholu odsouzeným v době výkonu trestu domácího vězení je však možno podle názoru Nejvyššího soudu považovat za důvod přeměny pro porušení sjednaných podmínek výkonu trestu domácího vězení jen tehdy, bylo-li omezení zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek uloženo odsouzenému jako přiměřené omezení ve smyslu § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku ve spojení s § 60 odst. 5 tr. zákoníku. Jinak by nadměrné požívání alkoholických nápojů bylo možno považovat za jiné maření výkonu tohoto trestu, pokud by bylo spojeno s dalším deliktním jednáním odsouzeného. - Podle názoru Nejvyššího soudu při přeměně trestu domácího vězení na trest odnětí svobody je třeba počátek přepočtu stanovit k okamžiku vyhlášení usnesení soudu prvního stupně, který rozhodl o přeměně trestu domácího vězení na trest odnětí svobody, neboť do tohoto rozhodnutí odsouzený stále vykonává trest domácího vězení, když není ani vyloučeno, že soud i přes splnění některé z podmínek uvedených v § 61 tr. zákoníku nepřistoupí k přeměně domácího vězení a ponechá ho v platnosti (srov. § 334g tr. ř.). Po vyhlášení usnesení o přeměně, byť je možno proti němu podat stížnost (§ 334g odst. 2 tr. ř.), již odsouzený trest domácího vězení nevykonává, o čemž je třeba ho v usnesení poučit (jinak by mu byla dána možnost oddálit přeměnu domácího vězení, což by zejména ke konci výkonu tohoto trestu mohlo vést k tomu, že by již nebylo možno na nevykonávání tohoto trestu, maření jeho výkonu či porušení jeho podmínek adekvátně reagovat). Pokud by došlo k zrušení usnesení o přeměně trestu domácího vězení stížnostním soudem s tím, že odsouzený má i nadále trest domácího vězení vykonávat, pokračovalo by se ve výkonu trestu domácího vězení od právní moci tohoto usnesení. - Jako další právní problém související s výkonem trestu domácího vězení některé soudy (např. Okresní soud v Táboře) uvádí, že důvodem pro přeměnu trestu domácího vězení v nepodmíněný trest odnětí svobody není skutečnost, že odsouzený v době výkonu tohoto trestu nevedl řádný život (např. se v průběhu výkonu trestu domácího vězení dopustil trestné činnosti), ačkoliv jinak plnil podmínky výkonu tohoto trestu, a v tomto směru se domáhají doplnění zákonné úpravy. Jiné soudy (např. Okresní soud v Českém Krumlově) ukládají povinnost vést řádný život a nepáchat trestnou činnost v době výkonu trestu domácího vězení jako přiměřenou povinnost ve smyslu § 60 odst. 5 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z podstaty trestu domácího vězení jako alternativního trestu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a ze zásad pro ukládání trestů a jejich účelu vyplývá, že vedení řádného způsobu života je nezbytnou součástí těch alternativních trestů, které spočívají v tom, že odsouzený je po určitou dobu povinen plnit zákonem nebo soudem stanovené povinnosti, a proto mu také není ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. I když u trestu domácího vězení není v zákoně výslovně stanoveno, že nevedení řádného života je důvodem jeho přeměny v nepodmíněný trest odnětí svobody (na rozdíl např. od ustanovení § 65 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se k výkonu trestu obecně prospěšných prací), tak vedení řádného života je nezbytným předpokladem i řádného vykonávání trestu domácího vězení. Ostatně existenci této povinnosti lze vyvodit i z ustanovení § 60 odst. 5 tr. zákoníku, a proto je nadbytečné, aby ji soud ukládal ve svém rozhodnutí o uložení trestu domácího vězení. Navíc soud může přeměnit trest domácího vězení nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu, také jestliže pachatel v době po odsouzení „jinak maří výkon tohoto trestu“ (srov. § 61 tr. zákoníku). Za takové „jiné maření“ je třeba podle názoru Nejvyššího soudu považovat i spáchání další trestné činnosti, neboť součástí vedení řádného života, v průběhu výkonu trestu domácího vězení je i skutečnost, že se odsouzený nedopustil žádného trestného činu. Tomu odpovídá i praxe u Krajského soudu v Ostravě, který jako důvod přeměny trestu domácího vězení ve smyslu § 61 tr. zákoníku uvádí právě následnou trestnou činnost odsouzeného. - V případě poznatku Probační a mediační služby o porušení podmínek výkonu trestu domácího vězení dává zákon probačnímu úředníkovi oprávnění podat podle § 334g odst. 1 tr. ř. návrh na přeměnu trestu domácího vězení v trest odnětí svobody, o kterém rozhoduje předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, ve veřejném zasedání (srov. § 334g odst. 1 tr. ř. ve spojení s § 315 odst. 2, 3 tr. ř.). Probační úředník je povinen každé porušení podmínek výkonu trestu domácího vězení prověřit a každé prokázané maření výkonu tohoto trestu (v případech, kdy odsouzený hodnověrně nedoloží svoji nepřítomnost v místě výkonu trestu, nebo jím uváděné důvody nejsou relevantní) a neplnění uložených přiměřených povinností či nedodržení přiměřených omezení soudu sdělit, kopii sdělení zasílá též odsouzenému. Má-li probační úředník za to, že je na místě s ohledem na závažnost porušení podmínek výkonu trestu, resp. na důvody uváděné odsouzeným, rozhodnout o přeměně trestu domácího vězení v trest odnětí svobody, podá soudu takový návrh, jímž současně (v odůvodnění návrhu) soudu sděluje, že k porušení podmínek výkonu trestu došlo, k návrhu přiloží též příslušné listinné důkazy. Pokud by probační úředník takový návrh nepodal, může ovšem pouze na základě oznámení porušení podmínek výkonu trestu domácího vězení soud sám z vlastní iniciativy nařídit veřejné zasedání k rozhodnutí o přeměně tohoto trestu v trest odnětí svobody. Předseda senátu tu samozřejmě zvažuje důvod a délku, byť přechodného, nevykonávaní trestu domácího vězení, popř. závažnost maření jeho výkonu (např. povahu odmítání kontroly ze strany probačního úředníka či neposkytování potřebné součinnosti, popř. zda došlo k spáchání dalšího trestného činu či přestupku) nebo porušení jeho podmínek (např. porušování uložených přiměřených omezení nebo přiměřených povinností). Trest obecně prospěšných prací - Při maření nebo nevykonávání trestu obecně prospěšných prací je třeba přeměňovat tento trest podle § 65 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku více v peněžitý trest nebo trest domácího vězení než v nepodmíněný trest odnětí svobody. Přeměna trestu obecně prospěšných prací v domácí vězení nebo peněžitý trest by měla mít zásadně přednost před přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, což je v souladu s obecným trendem nahrazovat krátkodobé nepodmíněné tresty alternativními sankcemi (obdobně je tomu i při přeměně peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací nebo v trest domácího vězení – srov. § 69 odst. 2 tr. zákoníku). - Za nesprávnou je třeba označit praxi těch soudů, které s ohledem na novelizované ustanovení § 314e odst. 3 tr. ř. neukládají trest obecně prospěšných prací trestním příkazem, neboť je nezbytné vyžádat nejprve zprávu Probační a mediační služby obsahující stanovisko obviněného, a přistupují proto hned k projednání věci v hlavním líčení. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba zajistit ve vhodných případech vyžádání zprávy Probační a mediační služby obsahující stanovisko obviněného ihned nebo v krátké době po podání návrhu na potrestání (obžaloby) tak, aby po jeho doručení bylo možno využít trestního příkazu, což se jeví být hospodárnějším než nařízení a provedení hlavního líčení. Vyžádání zprávy Probační a mediační služby v těchto případech vede podle zkušeností těch soudů, které v tomto směru náležitě spolupracují s Probační a mediační službou, k výraznému poklesu počtu nevykonaných trestů obecně prospěšných prací, resp. počtu přeměn tohoto trestu na trest odnětí svobody. Trest peněžitý Při rozhodování o určení výše peněžitého trestu v konkrétní trestní věci je vždy přihlíženo k osobě pachatele a především k jeho majetkovým a sociálním poměrům, přičemž se vychází z toho, zda pachatel je zaměstnán či osobou samostatně výdělečně činnou, případně bez zaměstnání, ale s trvalým pravidelným příjmem (rentiéři), k výši měsíčního výdělku, pokud je uveden, k jeho majetkovým poměrům (zda vlastní nemovitosti a jaké, motorová vozidla a jakých značek) apod., a na základě takovýchto zjištění lze pak odhadnout životní a majetkovou úroveň pachatele a určit konkrétní výši peněžitého trestu. Pokud uvedené skutečnosti nevyplývají z provedeného dokazování a nelze je zjistit ani výslechem pachatele, pak lze vycházet z obsahu celého spisového materiálu, zejména ze zjištění týkajících se osoby pachatele a např. jeho pověsti a chování v místě bydliště a na základě toho odhadnout majetkové poměry pachatele a určit výši peněžitého trestu, samozřejmě i z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, pro který je daný pachatel v dané trestní věci stíhán. Dále je možno uvést, že výše uložených peněžitých trestů je ve většině případů určena právě odhadem soudu a zkušenosti s ustanovením § 68 odst. 4 tr. zákoníku lze hodnotit v zásadě pozitivně. Proto lze konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení při jeho správném pochopení a využití jeho výhod nečiní v praxi potíže a soudům napomáhá při rozhodování o určení konkrétní výše peněžitého trestu, zvláště v případech, kdy jsou údaje o majetkových poměrech pachatele kusé anebo pachatelem úmyslně zatajené. Ukládání trestu - Prvotrestaným osobám, kterým by podle příslušné zákonné trestní sazby a okolností případu mohl být ukládán trest odnětí svobody do jednoho roku, je ukládán ve většině případů některý z alternativních trestů (nejčastěji podmíněný trest odnětí svobody a obecně prospěšné práce). Část těchto odsouzených ale alternativní trest nepovažuje za dostatečnou výstrahu, dochází proto u nich později k přeměně na krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nepodmíněný krátkodobý trest odnětí svobody je ukládán takřka výlučně recidivistům, a to většinou druhovým (nejčastěji obecná majetková trestná činnost) a speciálním (především trestné činy krádeže, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a ohrožení pod vlivem návykové látky). Obecná recidiva je ve výrazné menšině (nejčastěji jde recidivu pachatele s libovolným druhem trestné činnosti a přečinem zanedbání povinné výživy). U některých soudů byl však v poměrně velkém počtu případů (až okolo 20 % osob) uložen krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody i prvotrestané osobě. Tuto praxi nelze považovat za vyhovující, neboť prvotrestaným osobám by měly být ukládány především alternativní tresty. - Při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody berou soudy zásadně v úvahu ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, byť zpravidla ho výslovně v odůvodnění (pokud nešlo o zjednodušený rozsudek ve smyslu § 129 odst. 2 tr. ř.) neuvádějí, což by však s ohledem na zvláštní povahu tohoto ustanovení správně měly činit a důsledně se s ním vypořádat. Hlavním důvodem splnění podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život, je okolnost, že sledované trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let, jsou páchány zejména speciálními nebo druhovými recidivisty, kteří již byli ve výkonu trestu, případně opakovaně porušují podmínky trestů nespojených s odnětím svobody. Nejčastějším důvodem pro závěr, že pachatel bez uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepovede řádný život, byly negativní zkušenosti s uložením předchozího alternativního trestu (spíše však opakovaných alternativních trestů) v dřívějším nedávném trestním řízení; často jde o případy, kdy pachateli je alternativní trest v relativně krátkém časovém rozpětí ukládán dokonce opakovaně, a to bez viditelného výsledku na jeho nápravě. Důvodem pro uložení krátkodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody však nemůže být tzv. pokrytí vazby obžalovaného. - V praxi soudů není dostatečně přihlíženo k ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku, podle něhož, získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 tr. zákoníku), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. V tomto směru je proto nutné praxi soudů změnit a ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku začít náležitě využívat tak, že ve všech vhodných případech bude uložen pachateli trestného činu majetkové povahy uložen s přihlédnutím k výši majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 tr. zákoníku). Přitom je třeba se zaměřit nejen na peněžitý trest, ale i na jiné majetkové tresty, které případně u konkrétního obviněného by mohly vést k splnění účelu ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku (propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. K lepšímu využívání ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku by mohla přispět i zvýšená aktivita státních zástupců při navrhování uložení přiměřeného trestu majetkové povahy ve všech vhodných případech. Přitom již v přípravném řízení by měly policejní orgány, a to i k pokynu státního zástupce ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř. (příp. i § 157 odst. 2 tr. ř.), opatřovat podklady pro ukládání trestů majetkové povahy, včetně zjištění majetkových poměrů obviněného (srov. § 39 odst. 1 tr. zákoníku). Státní zástupce by měl také již v přípravném řízení více využívat vhodných zajišťovacích institutů, např. zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a tr. ř.), zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79c tr. ř.), zajištění nemovitosti (§ 79d tr. ř.), jakož i zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 a násl. tr. ř. V neposlední řadě by státní zástupci měli k naplnění smyslu ustanovení § 39 odst. 7 tr. ř. více využívat i opravných prostředků, pokud jejich návrhu na uložení přiměřeného majetkového trestu nebylo vyhověno. Výkon trestu domácího vězení Pokud se ze strany některých soudů poukazuje na problémy, jež mohou vyvstat v případě, že dojde k zásadní změně poměrů v době výkonu trestu domácího vězení, v důsledku níž nemůže odsouzený vykonávat trest v rozsahu stanoveném rozsudkem, a je vhodné trest, resp. jeho rozsah, specifikovat jinak, s tím, že tato situace údajně není zákonem řešena, pak s tímto názorem Nejvyšší soud nemůže souhlasit. Podle § 334e odst. 1 tr. ř. totiž na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo probačního úředníka nebo i bez takového návrhu rozhodne předseda senátu z důležitých důvodů o změně místa výkonu trestu domácího vězení, doby, kdy se zde má odsouzený zdržovat, a přiměřených omezení a přiměřených povinností stanovených odsouzenému; přitom nesmí v neprospěch odsouzeného změnit počet hodin v týdnu, po které se má odsouzený zdržovat v obydlí, a rozsah přiměřených omezení a přiměřených povinností. O změně trestu domácího vězení rozhodne předseda senátu bez zbytečného odkladu i po vykázání ze společného obydlí podle jiného právního předpisu. Je proto třeba využívat toto ustanovení a neprodleně rozhodnout o změně trestu domácího vězení usnesením, proti kterému je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek (srov. § 334e odst. 2 tr. ř.). Výkon trestu obecně prospěšných prací Některé soudy nepokládají za správné prodloužení doby pro vykonání trestu obecně prospěšných prací na dva roky, přičemž poukazují na praxi údajně vyžadující vyčerpání celé doby dvou let, než se přistoupí k přeměně tohoto trestu (např. Okresní soud v Jihlavě). Podle názoru Nejvyššího soudu zákon v žádném ustanovení nevyžaduje nutnost vyčkat uplynutí celé doby dvou let, aby bylo možno přistoupit k přeměně tohoto trestu. Naopak ustanovení § 65 odst. 2 tr. zákoníku výslovně stanoví, že soud „může přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek…“.

Oprávnění obviněného, jehož trestní stíhání pravomocně skončilo v řízení proti uprchlému, navrhnout zrušení odsuzujícího rozsudku podle § 306a odst. 2 tr. ř. nijak nesouvisí s jeho ochranou vyplývající ze zásady speciality v případě jeho předání z jiného členského státu Evropské unie (srov. § 406 tr. ř., účinného do 31. 12. 2013, a § 198 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních) před výkonem trestu a před trestním stíháním pro jiný trestný čin než ten, pro který byl předán do České republiky. 

Jestliže obviněný pouze využil svého oprávnění podle § 306a odst. 2 tr. ř. a navrhl zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku, který byl vůči němu vydán v řízení proti uprchlému, pak z toho nevyplývá, že se tím současně vzdal práva na uplatnění zásady speciality.

Jestliže k návrhu obviněného učiněnému podle § 306a odst. 2 tr. ř. došlo ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému a obviněný poté ve shodě s ustanovením § 306a odst. 1 tr. ř. požaduje, aby byl v řízení před soudem znovu opakován důkaz, a to výslechem osoby, která v jeho trestní věci v dřívějším společném řízení vypovídala jako spoluobviněný a ohledně níž došlo již k pravomocnému skončení trestního stíhání, pak tuto osobu lze vyslechnout pouze v procesním postavení svědka. Pokud s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. v tomto svém novém procesním postavení dřívější spoluobviněný odepře ve věci vypovídat, tato změna procesního postavení vyslýchané osoby představuje situaci, kdy opakování důkazu brání jiná závažná skutečnost ve smyslu ustanovení § 306a odst. 1 věta druhá tr. ř. V takovém případě se v řízení před soudem postupem podle tohoto ustanovení obviněnému přečte protokol o výpovědi dřívějšího spoluobviněného a umožní se mu, aby se k ní vyjádřil. Ustanovení § 306a odst. 1 věta druhá tr. ř. je z tohoto pohledu speciálním ve vztahu k jiným ustanovením umožňujícím v soudním řízení provést důkaz tak, že se místo výslechu osoby přečte protokol o její výpovědi (např. § 207 odst. 2, § 211 tr. ř.).

Pravomocný odsuzující rozsudek vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud (překážka ne bis in idem), a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a po jeho případném zrušení pokračuje (srov. § 139 tr. zákoníku). 

Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle § 306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.), doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) do vyhlášení rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].

I. Změna věcné příslušnosti soudu po podání obžaloby nemá vliv na další existenci a význam mezinárodních či evropských zatýkacích rozkazů vydaných soudem v přípravném řízení (takové zatýkací rozkazy se neruší, ani nepozbývají platnosti ze zákona), takže nepřipadá v úvahu je nahrazovat novými, vydanými soudem příslušným ve věci po podání obžaloby. Po podání obžaloby je dále příslušný k provádění případných dalších úkonů souvisejících se zatýkacím rozkazem ten soud, který v době úkonů provádí řízení. Tomuto soudu je třeba dodat obviněného, jehož cizí stát na základě takového zatýkacího rozkazu vydal (§ 387 odst. 1 tr. ř., § 405 odst. 6 tr. ř.). II. Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) při trvajícím pobytu osoby, která má být vydána nebo předána, v cizině, je důvodem [§ 384 odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. ř. a § 405 odst. 6 tr. ř.] pro zrušení mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního stíhání a vydání nového mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu k vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Soudem příslušným k těmto úkonům je soud, který rozhodl v prvním stupni. III. Na chyby v mezinárodním nebo evropském zatýkacím rozkazu, které vyjdou dodatečně najevo, nebo na změny vyplývající z postupu při objasňování činu (např. v popisu skutku), musí soud, který zatýkací rozkaz vydal, popř. soud rozhodující o obžalobě, náležitým způsobem reagovat jen v případě, že mají rozhodující význam pro vydání či předání vyžádané osoby cizím státem, nebo pro dodržení zásady speciality po vydání či předání vyžádané osoby z ciziny. Soud, který vydal původní zatýkací rozkaz, nebo soud, který vede řízení, vydá v téže věci nový zatýkací rozkaz (s novým datem), kde budou chyby napraveny, aniž by zrušil původní zatýkací rozkaz. Vyžádá-li cizí stát doplňkovou informaci, postačí původní zatýkací rozkaz opatřit dodatkem s uvedením příslušných doplněných nebo opravených informací. IV. V případě pozbytí platnosti mezinárodního, resp. evropského zatýkacího rozkazu z důvodů uvedených v § 384 odst. 5 písm. b) a c) tr. ř., pozbývá zatýkací rozkaz platnosti ze zákona, a není jej proto třeba rušit samostatným rozhodnutím.

Jestliže důvody podle § 302 tr. ř. nastaly až po vydání rozsudku soudu prvního stupně a vedlo-li se řízení proti uprchlému jen před odvolacím soudem, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, činí úkony podle § 306a odst. 2 tr. ř. poté, co pominuly důvody k řízení proti uprchlému, soud prvního stupně, který v takovém případě k návrhu obviněného zruší jen rozhodnutí odvolacího soudu a předloží mu věc k novému rozhodnutí o odvolání.