Rozšířené vyhledávání ve Sbírce

Jednou z podmínek, za kterých může samosoudce rozhodnout trestním příkazem, je to, že náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nepřesáhne spolu s uloženým trestem odnětí svobody jeden rok.Jestliže samosoudce při rozhodování o trestném činu, o kterém jinak lze rozhodnout trestním příkazem, dojde k závěru, že je důvodné uložit vedle trestu odnětí svobody i peněžitý trest, a jestliže náhradní trest odnětí svobody stanovený podle § 54 odst. 3 tr. zák. by spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesáhl dobu jednoho roku, avšak nepřesáhl horní hranici trestní sazby stanovené trestním zákonem, je v takové věci vyloučeno vydání trestního příkazu a samosoudce musí rozhodnout rozsudkem v hlavním líčení. Samosoudce nemůže v tomto případě trestním příkazem upustit od stanovení náhradního trestu s odkazem na ustanovení § 314e odst. 3 tr. ř.Upustit od stanovení náhradního trestu může samosoudce, vydá-li trestní příkaz, pouze tehdy, rozhoduje-li o trestném činu, na který je trestním zákonem stPubl.na trestní sazba odnětí svobody s horní hranicí nejvýše jeden rok, pokud vedle trestu odnětí svobody ve výměře na horní hranici sazby uloží i peněžitý trest. Od stanovení náhradního trestu však samosoudce v tomto případě upustí s ohledem na ustanovení § 54 odst. 3 tr. zák., a nikoli s ohledem na ustanovení § 314e odst. 3 tr. ř.

O přípustnosti vydání do ciziny podle § 380 odst. 1 tr. ř. rozhoduje krajský soud v senátu složeném z předsedy a dvou soudců (§ 12 odst. 3 písm. b) zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).Pokud je usnesení podle § 380 odst. 1 tr. ř. přijato krajským soudem v jiném složení senátu, jde o takovou vadu řízení, pro kterou je nutné v řízení o stížnosti usnesení podle § 149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit a uložit krajskému soudu, aby o věci znovu jednal a rozhodl ve správném složení senátu.

Jestliže vlastníkem nemovitého majetku byla ke dni 31.3.1948 původní sokolská tělocvičná jednota, zatímco ke dni účinnosti zákona č. 173/1990 Sb. organizace podle ustanovení § 2 zákona č. 68/1956 Sb., pak platí, že k pozbytí vlastnictví původní sokolské jednoty došlo "odnětím zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb."Sokolská tělocvičná jednota, která obnovila svoji právní existenci, je oprávněnou osobou k navrácení jí odňatých majetkových práv ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 1 odst. 2 zákona č. 232/1991 Sb., a to nikoliv jako "znovu vzniklá dobrovolná organizace", nýbrž jako kvalifikovaná organizační jednotka ( § 6 odst. 2 písm. e/ zákona č. 83/1990 Sb.) obecně oprávněné právnické osoby, tj. České obce sokolské.Osobou povinnou k navrácení majetkových práv podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. a § 2 odst. 1 zákona č. 232/1991 Sb. je osoba povolaná jako nástupnická organizace Československého svazu tělesné výchovy vzhledem k jeho zániku na základě usnesení mimořádného sjezdu ze dne 25.3.1990.

Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu. Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti.

Za pletichy ve smyslu ustanovení § 268 tr. zák., o trestném činu obcházení branné povinnosti, nelze pokládat pouhé odmítnutí převzetí zásilky obsahující povolávací rozkaz, a to ani v případě, že adresát věděl, co zásilka obsahuje.

Pokud bylo podle ustanovení § 19 odst. 1 dříve platné vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, k účinnosti hospodářské smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku třeba schválení příslušného ústředního orgánu státní správy (ministerstva), nelze za takové schválení považovat udělení tzv. "předběžného souhlasu" před uzavřením smlouvy.

Povinnost svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků příslušníkem Policie České republiky není výslovně v trestním řádu stanovena. Jestliže však má být tímto postupem zjištěna totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, lze od svědka vyžadovat, aby strpěl sejmutí otisků prstů na základě ustanovení § 114 odst. 3 tr.ř., a to i s upozorněním na následky nevyhovění (§ 114 odst. 4, § 66 tr.ř. ). Přitom za zjišťování totožnosti osoby ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno považovat každé objasňování směřující k identifikaci osob, které se zdržovaly na místě činu, tedy i určování, komu patří otisky prstů na tomto místě nalezené. Povinnost strpět úkony potřebné pro takové zjištění se proto může týkat i osob, jejichž totožnost je již známa. V řízení před soudem může být opakované odepření svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků za takových okolností považováno za zmaření jednání soudu ve smyslu § 169b tr.zák., o trestném činu pohrdání soudem.